Kanárské ostrovy GR131 – 2. den

Často se v noci budím. Měsíc svítí tak intenzivně, že si připadám jak sólista Národního divadla na scéně, až si musím dát nákrčník přes očí. A taky jsem asi odvykl spát na tvrdé zemi. Ale to se srovná. Přikrytí pončem nepomohlo. Sice na mě nepadala rosa, zato jsem provlhl od kondenzace. Každopádně budu muset přes poledne sušit. Ale noc je teplá – 14°C.

S prvním světlem vstávám a v 7:15 už šlapu.

Cesta přes ostrov Lanzarote je 73 km dlouhá, bez velkého převýšení. Celkově by to měla být pohodová chůze po udržovaných stezkách a malých silničkách krajinou pokrytou sopečnou vyvřelinou. Přírodní zdroje vody tu nejsou, ale je tu dost civilizace, kde ji lze doplnit.

Cesta se zpočátku jen příjemně vlní. Po chvíli míjím na skále se vyjímající se panské sídlo Torrecilla.

Ale spíš mě fascinuje ta spousta drobných políček, které kontrastují s jinak tak vyprahlou krajinou. Také se na nich jako hadi proplétají systémy hadic starajících se o závlahu. A nedlouho po východu slunce ožívají přítomností rolníků.

Střídá se mi prašná cesta s občasným asfaltem. Obloha je střídavě oblačná, teplota postupně vystoupá na 21°C.

V 8:15 procházím vsí Máguaz, o tříčtvrtě hodiny později se zastavím v městečku Haría. V obchodě si koupím chléb, čerstvý sýr a banány. Usedám na náměstíčku před kostelem, a snídám. Pozoruji přitom místního metače jak v tempu hluboce meditujícího tibetského mnicha zametá náměstíčko dlouhou palmovou větví.

Za Haríou mi začíná první a jediné výraznější stoupání dne: 290 metrů na nejvyšší vrchol Lanzerote Peñas del Chache (673 m.n.m.). Stoupám klikatící se úzkou stezkou a několikrát překračuji silnici, která se nahoru klikatí ve vlastních serpentinách. Chodce potkám jen jednoho, zato silnice se hemží cyklisty. Na vrchol samotný se nikdo nedostane, tedy kromě vojáků. Ti tu obsluhují svou radiolokační stanici.

Ale i tak je to skvělý výhled. Těsně za vrcholkem vidím moře po obou stranách. Jdu po kraji severního útesu, kochám se pohledem na pobřeží a docházím ke kapli Ermita de las Nieves obklopené palmami. Je žel uzavřena.

Pozvolna klesám k městečku Teguise. Láká mě možnost se najíst v hospodě ve městě, ale potřebuji si usušit věci navlhlé od rosy. Zastavuji v poledne

kousek před městečkem u opuštěné budovy u jednoho políčka, rozkládám quilt, tarp a všechny ostatní navlhlé věci na rozlehlou terasu. Vařím si oběd z vlastních zásob.

V Teguise řeším nedostatek pitné vody. Nikde žádné fontánky, pítka, pumpy, ani kohouty. Už to vypadá, že si budu muset koupit láhev v krámě. Když tu narazím na veřejné záchody. Jsou relativně čisté a voda z vodovodu je tam rozhodně tisíckrát lepší než „kravská voda“ kterou jsem pil v Novém Mexiku.

Když procházím kolem kostela, zaslechnu z jedné lavičky češtinu, a tak slušné po našem pozdravím. Jeden z přítomných Lukáš (44, Praha), identifikuje můj batoh a boty a odhalí se tak jako člen našeho chodícího kmene, přestože teď je tu na rodinné dovolené. Chystá se letos na John Muir Trail, chviličku si povídáme.

Za Teguise je cesta bez převýšení, trochu fádní, zato dobře odsýpá. Obloha už je zcela jasná, teplota se vyšplhá na 28°C. Před čtvrtou docházím do městečka San Bartolomé a dávám si půlhodinovou pauzu v parku ve stínu palmy. Posvačím dvě tortilly, banán z rána a pokračuji dál, tentokrát lehce nastoupávám.

Trail obchází horu Montaña Guatisea. Ale zrovna když se obdivuji ozvlášť úpravným políčkům, přehradí cestu řetěz a několik velkých cedulí upozorňuje, že se jedná o soukromý pozemek a že tudy žádná stezka nevede.

Přestože je značka jen o kus před ním, majitel dává jasně najevo, že si tu žádné chodce nepřeje. Nechci riskovat konflikt, respektuji jeho soukromí, a hledám v mapě alternativu. Sice to znamená se půl kilometru vrátit a pak tři a půl kilometru šlapat po silnici, ale i tak dojdu ke vsi Montaña Blanca a po krátkém stoupání do sedla stejnojmenné hory v 17:45 znovu navazuji na trail. Scházím na cestu, která se časem změní v silnici a která ve čtyřkilometrovém odstupu traverzuje pobřeží. Je zde série vesniček a usedlostí a já si uvědomuji, že tady se mi bude špatně hledat klidné místo k noclehu. Míjím vybetonovaný na svah, kde za deště svádějí místní vodu do cisterny. V sedm sejdu ze silnice a lehce si 100 metrů nastoupávám na neobhospodařovanou plochu. Tady se schovám za kamenný val před zraky řidičů na silnici. Sice je sem z obou stran vidět z místních usedlostí, ale už padá tma a ráno zmizím před svítáním. Stavím tarp, dnes už nechci provlhnout od rosy.

Balím si ještě jednu tortillu a hurá na večerní rituály. V nohách mám maraton. Nakonec i toho převýšení bylo nečekaně dost: 1.019 metrů nastoupáno a 966 naklesáno.

Všude kolem je klid, vítr lehce pofukuje (1 Bf). Ještě zavolám domů a ve 21:30 usínám.

43 km (celkem 48 km)