Nejdelší trail

Mnohokrát si v mém okolí někdo povzdechl, jak mi závidí, že se mu nikdy nemůže podařit utrhnout se na několik měsíců od rodiny, aby se mohl na nějaký dlouhý trail vydat. A já vždy odpovídal, že přece rodina je to největší dobrodružství ze všech. Možná jsem mu i trochu záviděl. Až do poměrně vysokého věku jsem vlastní rodinu neměl. Samozřejmě kromě té, do které jsem se narodil. To se ale změnilo příchodem mých padesátin. A já si musel položit otázku, zda jsem své tvrzení o největším dobrodružství myslel vážně, nebo zda jsem jen tak plácal. 

Že mám za sebou hektický rok, píšu snad na úvod každé cesty minimálně poslední čtyři roky. Letošek byl ale opravdu zlomový. A ne, tentokrát nemám na mysli ty dva velké filmové projekty (a dva menší k tomu), kterými jsem se zabýval deset měsíců. Tentokrát to byly daleko osobnější události.

Letos nás postupně opustili tři velmi blízcí z řad naší rodiny. Rok loučení, rok pohřbů, rok vyrovnávání se skutečností, o které člověk celý život ví, že musí přijít, přesto se na ni ale nedá připravit. 

Jedním z těch, kdo nečekaně odešel, byl můj táta. Žil naplno a odešel rychle. Ve třiceti se zbláznil do plachetnic a téhle své lásce zůstal věrný víc jak padesát let. Polovinu toho času se mu plavba na lodích stala živobytím, na moři trávil velkou část roku. Ještě loni, kdy mu bylo 82 let, vedl svou poslední plavbu na Jadranu. To, jakým způsobem prožívám svoje chození, je do velké míry jeho zásluha. I to, že mám potřebu vlastní zážitky zaznamenávat do slov. Táta svoje vzpomínky na námořní jachtařinu v sedmdesátých a osmdesátých letech zanechal nejen v řadě povídek, ale i v knížce Malér lodi Markéta.

To on mě ve věku tří let vzal poprvé pod širák. Ukázal mi, že pro prožití velkého dobrodružství člověk nepotřebuje moc peněz. Nezapomenu, jak jsem ve dvanácti spolu s ním a s mou tehdy devítiletou sestrou strávil týden na Slapech na malé plachetnici třídy Pirát, tedy v pětimetrové závodní loďce bez kajuty určené pro dvoučlennou posádku. Spali jsme pod širým nebem, v případě deště pod staženou plachtou. A skutečně to bylo větší dobrodružství, než jaké jsme pak kdy zažili na nějaké „dospělé“ námořní plavbě. 

Naučil mě respektovat přírodu. Nesnažit se ji přeprat. To že každá bouřka se dá přečkat. Jen se v ní člověk nesmí chovat jako namachrovanej frajer. Že není hanbou zrefovat plachty dřív, než se zvedne opravdu velký vítr. Naučil mě, že každá cesta má mít cíl, že by člověk měl vždy k něčemu směřovat. Třebaže dosažení cíle není to nejpodstatnější. Že sport není o poměřování sil a místě na bedně. Že mám věřit více papírové mapě, než elektronice. Že když chci něčeho dosáhnout, musím tomu věnovat veškerou svou pozornost. Vystoupit ze své komfortní zóny.  Nebát se se mít velké sny. Nebát se vyplout na otevřené moře. Nebát se. A taky to, co na cestách silně prožívám každý den: že příroda je ten nejkrásnější chrám Boží. A když budu dostatečně potichu, uslyším v ní hlas tichý, jemný.

Od začátku mé chození pečlivě sledoval. Vlastně byl jedním z těch, kvůli kterým jsem začal svůj deník zveřejňovat. Zápisky z Nordkalottleden byly poslední, které četl. Vím, že mi to jeho doprovázení na dálku bude chybět.

Ale také jsme spolu s M v uplynulém roce zažili událost zcela opačnou. Narodil se nám Elánius. Když se člověku narodí první potomek v pětadvaceti, životem to zatřese. Ale v padesáti je to opravdu velké zemětřesení. Život to otočí naruby daleko víc. Musím přiznat, že už mě opouštěla naděje, že se toho dočkám. Člověk má pocit, že už má všechno nějak nalajnovaný, drží se v zajetých kolejích… a najednou je všechno jinak. Najednou už člověk není sám za sebe. Priority se mění. A samozřejmě začne jinak nakládat se svým časem. Hodně lidí v mém okolí reagovalo na tuhle novinku slovy: „Tak hochu a máš po chození.“ Jenže já to tak nevnímám. Ano, bude to jiný. Po nějaký čas se prostě nepůjde na půl roku zdekovat a být si sám se sebou někde jinde. Ne že bych nemohl. Já nechci. Chci být s Elániem a M co možná nejvíc. Chci prožívat první Elániovy kroky. Chci spolu s ním poznávat svět jeho očima. Taky chci být ten, kdo ho vytáhne poprvé pod širák a bude ho učit poznávat a respektovat přírodu. A vůbec celý svět. Chci tu pro něj být. Už tak bývám díky své časově náročné profesi hodně z domu, a tak chci o to plněji prožívat společný čas, který nám zbývá. Teď konečně mohu naplňovat své tvrzení o největším dobrodružství ze všech.

To neznamená, že bych se chození vzdal úplně. Popravdě, asi by mi bez téhle mé každoroční očisty hráblo. Vím, že i M tohle ví. Jak to zásadně změnilo můj život. V době, než jsem s chozením začal, by si o mě neopřela ani kolo (ano, to už jsme se znali). Takže budeme do budoucna hledat cestu, jak zvládnout obojí. Být naplno v rodině a zároveň mít možnost prožít své každoroční exercicie, mou terapii chůzí.

Předposlední filmový projekt mi skončil začátkem září. Pak jsme strávili měsíc spolu. Na šumavské chalupě i na cestě v obytné dodávce po Evropě. Tou dobou jsem ještě počítal s měsíční procházkou někde na jihu. Jenže náš „rok loučení“ pokračoval a moje místo bylo doma, a tak jsem zůstal.

A jak to bude v roce nadcházejícím? Uvidíme. Čím dál tím méně hlásím své plány, protože vše se může změnit během okamžiku. Ano, mám pár snů, které jsou realizovatelné i za stávající konstelace. Ale vím, že je nechci uskutečňovat na úkor někoho jiného. Zkrátka nechci moc chybět tam, kde mě teď potřebují. Teď jsou pro mě nejdůležitější moji dva lidé. Možná někam vyrazím za měsíc, možná za rok, možná… Kdo ví. Ano, čítám o lidech, kteří absolvují třeba Pacific Crest Trail s ročním dítětem na zádech. Ale upřímně řečeno, tohle považuji za velké sobectví. Roční děcko z toho nemůže mít jiný zážitek, než že ho někdo vláčí z místa na místo ve vedru, dešti. Většinu dne je bez možnosti vlastního pohybu, bez možnosti se volně rozvíjet. Ochutnávat svět postupně svým vlastním tempem a přiměřeně aktivně. Všechno má svůj čas. Doufám, že v příštích letech budu moci Elániovi předat něco z mé lásky k dlouhým trailům, stejně jako mi můj táta předal něco ze své lásky k plachetnicím. A chci být připraven, stejně jako on, přijmout později i to, že si Elánius najde svou vlastní cestu. Třeba bude úplně jiná, než ta moje. Doufám, že pak budu jako můj táta a budu ho i já na dálku doprovázet a přát mu to.