HDT návrat 1. den

Posted on

Budíme se bez budíku okolo sedmé. Kolem postává mlsný jelínek, který prý krade nehlídané jídlo. U nás už není moc co ukrást.

Při odchodu opět vidíme tlačící se dav před půjčovnou neoprénů. Jen nás to utvrzuje v rozhodnutí už nikam nechodit a zachovat si v sobě obraz utažské a arizonské přírody takový, jaký jsme za uplynulých 44 dní získali. To jest především liduprázdný. Snídáme v Subway. Tolikrát jako na tomhle výletů jsem v Subway nikdy nejedl, ale kluci to mají rádi, tak proč ne. Půjčujeme si u obsluhy tlustou fixu a píšeme na Tyvek nápis naší cílové destinace St. George.

Necháme se místním shuttlem odvézt na kraj Sprigdale. Začneme stopovat a po patnácti minutách nám zastaví … policejní pickup s rozsvíceným majákem. „Jak se máte kluci?“ spustí rozesmátý muž zákona.

A my mu o překot vysvětlujeme, že musíme do St. George a že bez auta a veřejné dopravy jsme nahrání. Chvíli přemýšlí a pak povídá: „Stopovat tu nemůžete, tak co s tím uděláme? Do auta se mi nevejdete, tam je místo akorát pro mě a pro jednoho zadrženého, kterého vozívám do basy. A to asi nechcete. Ale nevadilo by vám se svézt na korbě? Můžu vás hodit na pumpu do dvacet mil vzdáleného La Verkin, tam končí moje působnost.“ Tak takhle řeší místní policie nedovolený autostop. Policista Matt (45, Springdale) nás ještě upozorní, že podle utažských zákonů nás může vézt na korbě, ale nesmíme z ní zvednout své zadky. Ani nás to nenapadne, sype to s námi pěkně rychle.

Na pumpě jsme v půl jedenácté. Když se chceme s policistou Mattem vyfotit, přibíhá kluk z auta, které jelo posledních pár mil za námi, že nám tu fotku udělá.

A pak se zeptá: „A kam jedete dál kluci? Do St. George? Tak si nastupte ke mně do auta. Když vám může pomáhat naše policie, proč bych nemohl i já.“ To jsou ty chvíle, kdy lidi této země miluju. Člověk ji nesmí soudit podle politiků a podle médií. Tohle je pro mě Amerika. Chtěl bych si tenhle kousek importovat domů. Historický precedens by tu byl. T.G.Masaryk to dokázal. Andy (43, Hurricane) nám představí svého syna Guse (12). Gus si s námi celou dobu živě povídá, všechno ho zajímá. Vyptává se na Českou republiku, čím vyniká, na její geografii, na naše názory na poměry v Evropě, na velikost vesmíru. Když mluvíme o českých horách a automaticky převádíme jejich výšku do stop, zarazí nás, ať používáme metrický systém, vždyť „ten je přeci mnohem logičtější, ne?“ Když se Andy ptá, kde nás má vyložit a my nahlásíme jméno motelu, povídá: „Jasně, tuším, občas vozím lidi.“ „To se živíš jako řidič Uberu?“ „Něco takovýho. Akorát místo auta šoféruju malé tryskové letadlo.“ Kluci jsou bezva, zbývajících dvacet jedna mil s nimi uteče jako nic.

Zjišťujeme, že ve St. George dnes probíhá mistrovství světa v triatlonu / Ironman, jako náhrada za zrušené mistrovství v roce 2021 na Havaji. Už z auta pozorujeme jezdce na kolech. Po jedenácté nás Andy a Gus vysazují před motelem, kde máme rezervaci (St. George Inn & Suites).

Na recepci nás jsou schopní ubytovat už takhle časně. Využíváme venkovního bazénu, jdeme si zaplavat, a pak se na nějaký čas naložit do vířivky. Nechat si masírovat bolavá chodidla proudem vody je neskutečná lábuž.

V půl jedné se zvedáme a vyrážíme se podívat na finále probíhajícího závodu. Evidentně jím žije celé město. Je zajímavé, že jak mám obyčejně po dlouhém výšlapu fobii z většího množství lidí, a včerejšek toho byl důkazem, tady mi to nevadí. Rychle se nakazím atmosférou výjimečné události. Obecně nemám rád závodění, měření sil, dokazování si, že někdo je lepší než druhý.

Ale tady mám pocit, že jde o něco jiného. Možná si to namlouvám, ale mám pocit, že tady spíš zápasí každý závodník sám se sebou, než s ostatními.

Nikdy jsem se takové události jako divák neúčastnil, o to víc mě to vtáhne. Nejvíc mě dostane jeden mikropříběh z depa, kde závodníci, po té co plavali 3,8 km a na bicyklech odjeli 180 km, odkládají kola, aby vyběhli na maraton.

Vidím partnerku jednoho ze závodníků, jak na svého vyčerpaného muže zavolá „I love you, baby!„. On se jen usměje, narovná shrbená záda a s novou silou vyrazí kupředu. Úplně mi to vžene slzy do očí.

Oběd řešíme u jednoho z několika přistavených food trucků. Já se svou asijskou směsí dopadnou o něco lépe, než kluci s trhaným vepřovým, na které čekají čtyřicet minut.

Jen tak tak stihneme dojít k cíli, abychom viděli doběhnout první desítku závodníků. Vidět ty chlapy dobíhat po bezmála osmihodinovém vyčerpávajícím závodě s úsměvem na tváři, to je hodně inspirativní.

Nutí mě to přemýšlet, proč to dělají a proč my děláme naši „disciplínu“, chození dálkových trailů. Vím, že se pokouším srovnávat nesrovnatelné. A nebo možná ne. Myslím, že v obou případech jde o to něco zažít. Udělat něco pořádně. Něco v sobě překonat, vytrvat, překračovat svou komfortní zónu, každý den se posunout o kousek dál. Nesedět na zadku, nenechat se životem pasivně vláčet a neskuhrat pak, že mám v životě jen smůlu. A hlavně se z toho radovat. Dnes už můžu otevřeně říct, že mi chození doslova zachránilo život. Před osmi roky mi lékař dával pět let života, pokud nezměním svůj životní styl. Změnil jsem ho, žiju a cítím se mnohem lépe, než tenkrát. Občas to bolí. Každé úsilí občas bolí. Ale nelituji ani vteřinu.

Myslím, že je úplně jedno, na jaké úrovni se člověk něčemu věnuje. Před pár lety jsem dělal dokument o světově oceňované hráčce na cembalo Zuzaně Růžičkové. Mezi záběry jsme si spolu povídali o hudbě a já si povzdechl, že jsem to dotáhl jen k brnkání na ukulele. A ona se mě zeptala: „A přináší Vám to radost? Vám a lidem okolo Vás? Jo? Tak to v podstatě děláme to samé.“ Často si na ni vzpomenu. A díky tomu vím, že i my tři jsme včera doběhli svůj Ironman závod. Je jedno, že v cíli nikdo nebyl. My to víme. Možná teď používám moc tlustá slova. Možná prostě chodíme jen proto, že se nám líbí být venku a poznávat nová místa. A možná to platí všechno dohromady.

Vracíme se na motel a asi dvě hodinky si pospíme. Vyřídíme si v první možný okamžik check in na zítřejší let, jsme trochu nervózní ze stávky na letišti v Amsterdamu. Podle všeho ještě není zcela po všem. Po šesté vyrážíme na večeři do all you can eat asijského bistra Happy Buffet, kde definitivně zaženeme náš hikers hunger. Velmi nás pobaví servírka, která nám barvitě líčí, co všechno se v Číně jí a jak chutná veverka, nebo pejsek.

Na motelu pak už jenom přebalíme do módu „letadlo“, obtelefonujeme pár kamarádů zde žijících a jdeme spát. Zítra nás čeká dlouhý den. Já si teda ještě sedám na venkovní schody a dopisuji deník, abych dnes výjimečně nemusel přerušovat spánek. Asi se tak i trochu loučím s touhle zemí, která mi učarovala. Bůh ví, kdy se sem zase podívám. Jsem rád, že žiji v Čechách, neměnil bych, ale sem se budu na návštěvu vracet vždycky rád. Spát jdu o půl jedné.

10 Replies to “HDT návrat 1. den”

  1. Jakube, paráda, jako vždycky. Díky ;). iva P.S. Co teď budu každý ráno číst?

  2. Dech beroucí! Každý příspěvek čtu několikrát, prohlížím fotky a kochám se, držím palce, obdivuji výdrž. Děkuji (a lituji, že to skončilo..).

  3. Děkujeme za úžasné čtení, na které jsme se každý den moc těšili. Nádherná příroda, krásné fotky, skvělé zážitky. Moc a moc děkujeme za možnost být tam s vámi. Velký obdiv všem třem! A těšíme se kdykoli příště 🙂

  4. Moc, moc, moc děkuji za krásné sdílení zážitků a pocitů. Celou dobu jsem se těšil na další pokračování a nikdy jsem nebyl zklamán. Vážím si vaší noční práce.

  5. Moc díky! Asi jsem blázen, ale já putuju s váma. Pořád koukám do mapy (mapy.cz) a dívám se kudy jdete, přepínám na foto z letadla. Tiše závidím a zároveň vám to moc přeju. A už teď těším na další trip!

  6. Jen potvrdím to co všichni tady, těšila jsem se na každý váš den, kluci. Kubo, píšeš parádně a to tvoje „zamyšlení“ na konec….tak to mě dostalo, výstižné, dojemné-:) Děkuju, děkuju moc.

  7. So grateful to be in a small part of your amazing story. You have a wonderful spirit and were very sweet to my son Gus.

    I think your trek is a great comparison to the Ironman. You look for an experience in these treks but also to see and test the spirit and drive that you have within you! I believe the Ironman competitors, even the professionals, are doing this too. You are correct that the race themselves while supporting each other. No doubt the want to win against the others but the spirit of cooperation and support in their community is fantastic.

  8. S chutí si vždy přečtu nové příspěvky, je to super čtení, díky. Jinak já jako finisher Ironmana se musím sklonit před všemi účastníky dlouhých trailů a sám si nejsem jist jestli bych to dal v jednom kuse, i když mě to velmi láká. A vlastně sis Jakube sám správně odpověděl, Železňák je závod hlavně sám se sebou u drtivé většiny lidí:-)

Leave a Reply to Andrew Christian HallCancel reply