HDT 44. den

Posted on

V noci bylo skutečně teplo, přestože lehce pofukoval vítr. Vstáváme v půl sedmé a za čtyřicet minut pokračujeme ve stoupání směr sever. Otevírají se nám výhledy na Zion, překračujeme hranice národního parku.

Po osmé usedáme na náš poslední snídaňový výhled. Ani už nemáme hlad, jak jsme se minulé dva dny vydatně krmili, ale to posezení s pohledem na krajinu kolem, to se nepřejí nikdy.

Tak ještě projít mezi Checkeboard Messa a Crazy Quilt West.

Ještě sejít posledních pár metrů k silnici UT 9.

A najednou střih. Jsme na konci. Správně bychom měli pokračovat ještě dalších jedenáct mil ke skalnímu útvaru Weeping Wall. Žel před časem tu došlo k velkému sesuvu půdy, který je navíc ještě aktivní, a tak je toto ikonické místo Zionu nepřístupné. Nezbývá nic, než slavnostně vyhodit čepice do vzduchu a naposledy si ťuknout pěstičkami, jako jsme to dělali pokaždé, když se nám něco povedlo.

K návalu emocí, který většinou na konci zažívám, tentokrát nedochází. Ale vím, že dorazí později. Teď se potřebujeme dostat do Springdale, turistického centra Zionu. Stopujeme asi patnáct minut, když nám zastaví tříčlenná rodinka z protisměru. Zase se pro nás vrátil někdo, kdo v prvním okamžiku projel kolem. Lidi jsou skvělí. Trochu jsme doufali, že nás vezme někdo na korbu pick-upu, protože už vážně smrdíme i sami sobě, ale naši dobrodinci to nesou statečně. Mezi povídáním sledujeme okolní štíty, máme takovou soukromou vyhlídkovou jízdu parkem. Silnice je hodně zacpaná spoustou aut s turisty, a tak jedenáct mil absolvujeme za 25 minut.

Vystupujeme u návštěvnického centra a zažíváme šok. Všude davy lidí. Je to horší než Špindlerův Mlýn uprostřed sezóny.

Ptáme se v informacích rangerky, jak tu jezdí autobusy do St. George a dozvídáme se, že nejezdí vůbec. Máme si vzít taxi.

Jdeme se z toho šoku vzpamatovat na oběd, do Subway, na pořádnou porci zeleniny v bagetě.

Projíždíme internety a opravdu, provoz pravidelného spoje byl dočasně pozastaven. Zkoušíme kontaktovat trail angela, na kterého jsme dostali předevčírem kontakt od Adventure Muffina, leč bez odezvy. No nic, to je problém, který budeme muset řešit zítra. Procházíme vsí, nejprve na poštu, vyzvednout si balík zaslaný ze South Rimu v Grand Canyonu.

A pak vyprat prádlo v laudromatu.

Nakonec se vracíme k návštěvnickému centru, kde jsou vedle vstupu do parku sprchy, ve kterých očistu dokončíme. Stále nás děsí ty davy lidí kolem. Při pohledu na ně a na celý ten turistický business, který okolo kvete, nás napadá jediné slovo. Matějská. Původně jsme se chtěli ještě podívat na nějakou místní vyhlídku, nebo do vyhlášenéých narrows. Ale když vidíme zástup turistů, jak si hromadně půjčují neoprenové obleky, aby absolvovali procházku vodou v úzkém kaňonu, jako my včera, nějak nás přejde chuť. Navíc, já to tak mám vždy. Jakmile dojdu, je to pro mě uzavřený zážitek, který nechci mělnit. Pravda, kluci mi od začátku říkali, že bychom se měli jít podívat na Angels Landing, vyhlídku, na kterou vede stezka vytesaná ve skále. Jenže od dubna tohoto roku (!!) je na ni vyžadován permit, podmíněný výhrou v loterii. Takže se do loterie přihlašujeme, že bychom to zvládli zítra brzy ráno, než se davy probudí. Ale máme smůlu. Nevyberou nás.

Jdeme do kempu a od rangera se dozvídáme, že je dobře, že jsme si místo v něm zamluvili předem. Jsou naprosto plní.

Je pět hodin. Stavíme jen můj stan, schováváme do něj batohy a jdeme na brzkou večeři do místního pivovaru (Zion Canyon Brew Pub), protože je nám jasné, že kvůli davům kolem bychom si později nesedli. A tak slavíme. Máme co. Podle všeho jsme první Češi, kteří celý Hayduke Trail prošli. Ale hlavně, že jsme dorazili ve zdraví a svorně pospolu.

Ještě si v krámě koupíme nějakou moabskou IPU a pokračujeme v naší malé, tiché oslavě v kempu. Když na nás přijde ještě trošku hladík (no dobře, pořád ještě nejsme „dojezení“), sáhneme po našich batozích ve stanu a s hrůzou zjistíme, že tu byl vetřelec. Pravděpodobně veverka. Já dopadl dobře, ale klukům se prokousala dovnitř. Footprintovi do kapsy v bederáku, kde měl tyčinky Cliff a Damajkyčovi až do jeho pytle s jídlem, kde toho spřádala poměrně dost. Okousala i lžíci!

Hodně nás překvapuje, že takovýhle kemp nemá železné bedny na jídlo (bear boxy), jak to známe z jiných kempů. Rázem máme po náladě.

Navíc se od sousedících Holanďanů dozvídáme o stávce na letišti v Amsterdamu. Jestli nám nebylo v divočině lépe.

No nic, jdeme to zaspat. Všichni si steleme pod širákem, byť můj stan stále ještě stojí. Kemp pulzuje životem. Jsem rád, že jsme odpískali i zvažovanou ranní vycházku po okolí. Nechci si kazit zážitek z absolvovaného trailu cirkusem kolem nás.

6 km (celkem 1.321 km)

14 Replies to “HDT 44. den”

  1. Paráda kluci. Těšil jsem se na každý nový příspěvek. Tohle byl úžasný trail!

  2. Dekuji za krasny zazitek, ktery jsem mohla, diky sdileni, prozivat s vami. Zaroven gratuluji k vykonu, jste borci.
    Blanka z ČB

  3. Úžasné, obdivuhodné, obrovský výkon i odvaha, krásné čtení pro obdivovatele a příkladné přátelství i v nelehkých chvílích! Děkujeme , i za krásné obrazové dokumentace – šťastný návrat domů! Eva Kuželová

  4. Tyyyjo. Jdete rychleji než já čtu 😁.Vůbec vás nestíhám , mám několik dní skluz a teď čtu, že jste na konci 🤦‍♀️, to mě podrž! Jste frajeři! Smekám! Škoda, že je konec. Bylo úžasné být takto s vámi online. Diiiiiky.

  5. Děkuji za počteníčko a ještě také za nádherné fotky. Jste borci a máte zase spoustu zážitků. Moc vám fandím. Krásné dny vám přeji Lenka

Leave a Reply to Mia Cancel reply