HDT 38. den

Noc byla klidná, po dlouhé době bez větru. Trochu mě ráno poleká, když zjistím, že strom deset metrů ode mne má úplně prohořelý kmen.

Po lesní cestě pokračujeme ještě další dvě míle, až dojdeme na okraj Grand Canyonu. Naposledy si vychutnáváme pohled na něj. Ještě v něm strávíme dva dny, ale takhle z výšky ho už neuvidíme.

V 6:20 začínáme sestupovat dolů. V protisměru potkáváme dvě místní holky, co si tu udělaly třídenní okruh. Když jedna z nich zjistí, že jsme z Čech, pozdraví nás slovy „Dobrý den“. Její prarodiče byli Češi. Mám pocit, že každý druhý nám tu hlásí české kořeny.

Po třičtvrtě míli sestupu docházíme k jednoduché dřevěné chatce (Teddy’s cabin), nouzového přístřešku, volně přístupnému všem procházejícím.

Z místního registru znovu zjišťujeme, že jsme teprve druhá letošní parta, která po Hayduku dorazila až sem. Před námi tu byla před týdnem ta trojice z Washingtonu a Colorada, o které už víme.

Po snídani přichází chvilka na prodírání se křovím, když vyrazíme malou roklinou na severozápad. Cesta je to trnitá. Doslova. Příjemné to není. Roklinka se rozšiřuje, mění se v Seddle Canyon. Přibývá kamení a různých oblézaček. Zhruba po míli a půl se nás mužici snaží vytáhnout do západního svahu. V mapě je poznámka, že je tu nepřekonatelný vodopád. Nám to ale tak hrozné nepřichází. Navíc Wired psala, že se tady nechala navigací / trasou svést do hrozného nesmyslu. Někdo další psal o chybě v mapě. Kamenný vodopád přelézáme a chechtáme se, jak jsme na to vyzráli.

Jenže po dvaceti minutách narážíme na další, těžší. I ten se nám s vypětím všech sil podaří překonat. Ke slovu po dlouhé době přichází i provaz a spuštění batohů, s nimi na zádech bychom to nezvládli.

Jenže pak už to najednou dál nejde. Museli bychom mít křídla, nebo regulérní lezeckou výbavu. A zkušenosti a to dvě třetiny z nás nemají. Nezbývá než se vrátit. Cesta zpět je ještě „výživnější“. Celé toto pochybení nás ve finále stojí dvě hodiny. Tušíme, že nám budou chybět. Jinak se nám ale tohle „lezecké“ zpestření vlastně líbí.

Pouštíme se podle mužiků vzhůru do svahu. Všude je plno toho nepříjemně škrábavého roští. Dostáváme se až na hřeben. Po něm se snažíme sejít, jenže se neustále zužuje, až končí patnáctimetrovým srázem. Takže zase zpět. Jediná možnost je z hřebene o něco dřív sejít na západní svah a traverzovat pod ním. Není tu ani náznak trailu. Jen křoví, kamení, křoví a abych nezapomněl, křoví. Za chvíli mám lýtka rozškrábaná do krve.

Kluci na tom nejsou o moc líp. Horší je, že každý druhý kámen, za který se snažíme chytit, je volný. Povrch se nám sype pod nohama. Zcela chápeme, proč byla Wired na svém blogu tak frustrovaná, kam se to dostala. Ani Mirek Dušín by si tu nevystačil s „Hymbajs plantážníci“. Dotraverzujeme zpět na hřeben. Opět se po něm snažíme sestoupit zpět do kaňonu a tentokrát jsme úspěšnější. Cesta je o něco lepší. O něco. Lepší. To nemohu říci. Zkrátka zpět v řečišti jsme až ve 12:30. Za tři a půl hodiny jsme překonali zhruba kilometrový úsek kaňonu. Hymbajs plantážníci.

A zase oblézáme kamení, nejsme moc rychlí, ale oproti předchozí pasáží je to hotová dálnice. Za dvacet pět minut se podél nás zvednou stěny a my se ocitáme v dalším slot canyonu.

Na tuhle pasáž jsme se těšili. Z průvodce, obrázků a videí, která jsme nakoukávali před cestou, víme, že je tu velmi kluzký pískovec a série schodů s tůňkami na dně. Člověk tu musí sjíždět z jedné tůňky do druhé. Cesta tímhle kaňonem je tak pro běžného chodce pouze jednosměrná.

Klouzavé to tady tedy je. Ale vody už je méně. Tůňky, které tu zbyly, jsou dost špinavé, plavou v nich různé larvy a mnohdy nepříjemně páchnou. Přestože už nemáme co pít, ani nás nenapadne tuhle vodu filtrovat. Děláme všechno možné, abychom se jí vyhli.

Nakonec dojde i na jeden skluz a namočení neujdeme. Nicméně přesto se nám tato pasáž velmi líbí.

Kaňon se opět trochu otevírá, postup se zrychlí a my konečně docházíme k tekoucí vodě, bezejmennému potoku. Je 15:20. Vyhlašujeme krátkou obědovou pauzu, na čtyřicet minut. Máme časový skluz. Ale neodoláme možnosti vykoupat se a přemáchnout si špinavé oblečení. Než se pak „dopijeme“ (je to první voda od včerejšího rána), nafiltrujeme, najíme, je 16:35.

Ženeme se dál. No ženeme. Stále to jde pomalu. Také narazíme na dva macaté chřestýše. Takže teď o to víc koukáme pod nohy a mlátíme holemi o sebe, abychom případné další zahnali.

Hodně nahlas tu kvákají žáby. Vůbec nechápeme, jak něco tak malého dokáže vydávat tak silný zvuk. Ale největším setkáním se zvířaty pro nás dnes je, když potkáme Big Horn Sheep (ovce tlustorohá). Většině návštěvníků Grand Canyonu se to nepoštěstí.

Taky si uvědomujeme, že ač Grand Canyonem projdou ročně davy, do těchto míst z nich přijde maximálně stovka.

V půl sedmé se náš bezejmenný potok vlévá do Tapeatse Creeku. Ten se zařezává mezi skály tak, že nelze, než jít jeho středem.

Ne pořád, značnou část obcházíme / oblézáme po břehu. Ale když jdeme vodou, stojí to zato. Proud je silný a chce to dobře „číst vodu“.

Je to krásné hřiště, baví nás to. Ale bavilo by nás to víc, kdybychom teď nemuseli zápasit s časem. V 19:30 se bude stmívat. Teď nám chybí ty dvě hodiny ztracené dopoledne. Sice procházíme několika místy, kde by se dalo přenocovat, ale to by znamenalo lézt ráno znovu do studené vody. Doslova bojujeme o každou minutu. Musíme se dostat za soutok s Thunder River. A to se nám podaří v přesně v půl osmé.

Ještě rychle dobrat vodu a už v blednoucím světle upalujeme na západ podél Thunder River do vrchu, k jejímu prameni. Voda divoce hučí v peřejích a vodopádech. Toto místo bývá často navštěvováno, takže stezka je tu naštěstí dobře čitelná a prošlapaná. Cestou vyplašíme další Big Horn Sheep. Za dvacet minut jsme u pramene, průrvy ve skále, kterou se válí voda. Žel to už je skoro tma, takže tu podívanou více slyšíme, než vidíme. Rozsvěcujeme čelovky a za dalších deset minut dojdeme do malého sedla. Je to plácek tak akorát velký, abychom se tu všichni tři uložili pod širákem. Chtěli jsme spát o něco výš, ale tady budeme mít ráno krásný výhled na pramen. Vlastně je to jedno z nejhezčích míst, kde budeme spát.

Vaříme si pořádné porce večeře. Přestože to byl den chudý na ujité míle, byl maximálně bohatý na zážitky. Předvčerejší přechod rim to rim byl oproti dnešku selanka. Všichni se smějeme od ucha k uchu. Je teplo, 19°C, přikrýváme se jen tak napůl. Vyhrávají nám cvrčci, nad hlavou svítí hvězdy, o kus dál hučí zpěněná Thunder River. Další dokonalá chvíle na dokonalém místě. Usínáme kolem desáté.

21 km (celkem 1.150 km)