HDT 34. den

Posted on

Ve tři ráno zazní Footprintův výkřik. Něco ho kouslo do prstu. Šmejdíme kolem baterkama, ale nic nenacházíme. Damajkyč večer načapal myš, jak mu šla po pytli s jídlem. Následoval letící kámen a vzpomínka na film „Myši patří do nebe“. Byli jsme varováni, že se tu v místech, kde se hodně spí, vyskytují odrzlé myši ve větším množství. Footprint ranku ihned vymačkal a vydesinfikoval. Hned si vzpomeneme na historku Puppy z Escalante, jak ji u Kanabu v noci pod širákem u vody kousl bark scorpion. Doufejme, že v našem případě to byla přece jen ta myš.

Začínáme v 5:50 nastoupáním nad řeku a obcházením kaňonu 75 Mile, do kterého následně vstoupíme a vracíme se jím k řece zpět.

A zase vystoupíme nad řeku. Pod sebou vidíme tábor komerční raftové výpravy. Pohledem se vyhýbáme místu, kde mají svou „latrínovou“ bednu.

A zase sejdeme k řece. A zase lezeme nahoru. Tahle pasáž je strašně pomalá. První dvě míle jdeme dvě hodiny.

Po třetím návratu k vodě snídáme. Znovu se škrábeme nad řeku, tentokrát definitivně.

V 10:45 se dostáváme na plošinu Horseshoe Mesa. To už jdeme po Tonto Trailu. Náš postup se výrazně zrychlí, od této chvíle držíme vrstevnici. Dno kaňonu s řekou Colorado zahlídneme jen zřídkakdy. Postupujeme podél něj směrem na západ. Ale co chvíli obcházíme nějaký kaňon s přítokem.

Občas někoho potkáme – tohle je jedna nejfrekventovanějších stezek v Grand Canyonu. Ale celkově to není víc, jak 25 lidí. Nejzábavnější skupinku tvoří čtveřice hochů, kdy nejmladšímu z nich je 68. Jeden hned vykřikne na mne a Damajkyče: „Ani se nehněte!“ Přiblíží se k nám, přikrčí se a slastně vzdychne: „Konečně stín.“ Pořád si z něčeho dělají legraci. A přitom jsou zabaleni přímo ukázkově ultralight, s výbavou typickou pro mnohem mladší hikertrash. Jak já bych chtěl být v takové kondici v jejich věku.

Stezka je obklopena kaktusy různých druhů a často i kvetoucími agáve. Občas proběhne ještěrka. Už druhý den potkáváme i ještěrky velkých rozměrů, tak čtyřicet centimetrů dlouhých.

Navzdory jednoduššímu terénu se nám ale nejde dobře. Už od rána jsme všichni tři jak mátohy. Nevíme, čím to je. Zda nás unavil náročný terén Grand Canyonu, slunce, nebo jestli se projevila nakumulovaná únava za celý předchozí měsíc. Každopádně se nám chce spát za chůze.

Obědovou pauzu děláme až kolem druhé u Cottonwood Creeku. Aniž bychom to plánovali, všichni po jídle usneme tvrdým spánkem. Budíme se až před čtvrtou. Nicméně nás krátký spánek probral z letargie, najednou nám to zase šlape a hodně si u toho povídáme. Ptáme se jednoho informovaného hikera s velkým batohem na stav vody následujících přítoků, ale mě nejvíc zaujme jeho lehké prsní pouzdro na velký foťák od firmy Hyperlite. Na můj dotaz okamžitě vytahuje foťák a ukáže se, že je to středoformát od Fuji, aparát, o kterém já si můžu nechat leda tak zdát (a že se mi o něm zdá!) a on si ho sebou tahá jen tak na výlet. Voda mě okamžitě přestává zajímat. Ale musíme běžet dál. Čas a permitem stanovená místa k noclehu jsou neúprosná.

Stále musíme obíhat vedlejší kaňony, jako třeba Grapevine Creek. Obejít ho trvá přes dvě hodiny a přitom se ve směru hlavního kaňonu posuneme jen o pár stovek metrů. Ale pořád je to krásný, ještě nejsme tou nádherou a velkolepostí unavení. Často se při cestě po okraji srázu raději ani nedíváme pod sebe, aby nás nechytla závrať. Ta hloubka bere dech. Od teď už pro mě bude pohled do Obřího dolu v Krkonoších podobný pohledu z mého balkónu na náš vnitroblok.

I dnes nás na cestě zastihne tma. S čelovkami docházíme ve 20:00 k vyschlému Boulder Creeku. Při příchodu jsme viděli světlo čelovky někoho dalšího, někdo tu bude trávit noc s námi. Je to vlastně poprvé, kdy se o jedno nocležiště budeme s někým dělit. Pokud tedy nepočítám „naše“ rafťáky předevčírem. Na místě je ale už jen spící stan. Steleme si pod širákem cca čtyřicet metrů od něj. Původně jsme chtěli jít ještě o tři míle dál, aby nám na zítřejší zásobovací zastávku zbyla kratší cesta, ale nakonec i na základě dnešní dopolední únavy dáváme přednost delšímu odpočinku. Vyjídáme zbytky našich zásob. Zítra půjdeme s krásně lehkým batohem. Ale to se pozítří změní. Naposledy. Ale fuj, žádný myšlenky na konec. Ještě ne. Nebe je zase plné hvězd, je nezvyklé teplo (20°C), cvrčci vyhrávají jako o život. Další perfektní večer po prochozeném dni, na který budeme určitě dlouho vzpomínat.

37 km (celkem 1.019 km)

3 Replies to “HDT 34. den”

  1. Díky za tip na Hyperlite pouzdro. Tahám sebou Fuji GFX, ale žádné konvenční pouzdro z fotoobchodu mi nevyhovuje, tenhle Hyperlite Camera Pod L vypadá jako bezva řešení.

Leave a Reply to Aleš JungmannCancel reply