Dnes vstáváme v pět. Ne, nepřivstali jsme si. To pouze v Arizoně nestřídají letní a zimní čas, a tak je tu o hodinu méně, než v Utahu.
Po půl hodině docházíme k vodnímu tanku. Tank samotný je zakopaný pod zem, překrytý velkou střechou, ze které se sbírá dešťovka a stranou je vyvedený malý bazének pro nabrání vody. Tohle je rozhodně zatím nejlepší vodní zdroj na trailu, zbudovaný člověkem.
Jdeme dobře udržovaným trailem, prakticky po rovině. I značení je excelentní. Člověk může vypnout mozek a jet na automat. Nedivím se, že na těchto trailech chodí hodně lidí se sluchátky v uších. Na PCT jsem do značné míry patřil mezi ně.
Snídáme po sedmé. Bez výhledu, avšak ve slunci.
Většinu času jdeme po náhorní plošině, schovaní mezi stromy. Je příjemně, do 25°C. Jdeme docela svižně. Čekáme, kolik budeme na cestě potkávat chodců AZT, ale překvapivě potkáváme jen dvě holky.
Všímáme si, že na cedulích je uváděna větší kilometráž, než v našich mapách. To nám jen potvrdí informaci, že kilometráž na Hayduke Trailu je přibližně o 10% podhodnocena.
Stromy kolem začínají nést známky velkého požáru, což vyvrcholí úsekem, kde je trail pro nedávný ohně uzavřen.
Scházíme na prašnou cestu kaňonu Orderville Canyon. Tady chvíli jdeme pro změnu otevřenou krajinou.
U prvního možného stínu obědváme, dokonce i s malým šlofíčkem. Cesta dál se začíná vlnit mezi spálenými stromy.
Na druhou stranu, často potkáváme trsy kvetoucích květin.
Stromy se postupně začínají zelenat, až se po pár hodinách ocitáme ve zdravém lese. Vtipný je moment, kdy se ocitneme poblíž cedule sdělující nám, že se nacházíme na archeologickém území. Že tu stála po druhé světové válce pila a ještě dnes tu můžeme najít zbytky zdiva a odpadků z té doby. To je prostě taky rozdíl mezi Amerikou a Evropou…
V jeden okamžik se zálibně podívám na své nové Altry a v zápětí vykřiknu překvapením. Až si kluci myslí, že jsem třeba ztratil satelitní komunikátor. Moje dva dny nošené boty se začínají v obšívce rozlepovat. Má kdysi oblíbená a před dvěma roky zatracená značka se evidentně nepoučila z předchozích chyb. Neříkám, že jsem překvapen. Ale mrzí mě to stejně. Večer budu lepit. O dvě hodiny později se stejná závada projevila i u Damajkyče.
Kolem čtvrté docházíme na Highway US 89A.
Jdeme po jejím kraji 2,5 míle. Je to vlastně náš první asfaltový road walk.
Docházíme na Jacob Lake, odbočku na severní rim (okraj) Grand Canyonu. Silnice je ale ještě zavřená. Po zimě se otevírá až 15. května. V Jacob Lake je pumpa, kemp, rangerská stanice a návštěvnické centrum s hospodou a hotelem. Dokupujeme tu nějaké snacky a dáváme si večeři. Oprava: dvě večeře. Je to tu ještě po zimě takové polouzavřené, probíhají tu opravy. Působí to trochu stísněně. Chvíli si povídáme s jedním AZTčkářem (Slash, 30, Ohio).
Chceme si doplnit vodu. Záchody jsou strašně špinavé a na dotaz, kde by to šlo, místní jen krčí rameny. Kde je mnou tak obdivovaná americká vstřícnost a ochota pomáhat? Chvíli hledáme zdroj vody v místním kempu, ale všechny hydranty jsou ještě odpojené. Nakonec si kupujeme za 5$ dva galony na krámě.
Jdeme se přebalit na piknikové místo. A taky si tam vypít jedno pivo. Ale je to tu stále dost neutěšené, takže se moc nezdržujeme. Je to jak úvodní scéna z laciného hororu. Tři evropští turisté v omšelém turistickém centru mimo sezónu … a ve zdánlivě opuštěném přívěsu někdo startuje motorovou pilu.
Jsme rádi, když odtud mizíme po uzavřené silnici. Nejdeme daleko, tak půl míle. V 19:30 zapadá slunce a my si stavíme mezi stromy stany. Zítra ráno má pršet. Mizíme v peří hned po dostavění, překvapivě si nevaříme třetí večeři. Dnes to bylo takové procházkově odpočinkové. Podle všeho by to tak mělo být i následující dva dny cesty ke Grand Canyonu.
40 km (celkem 868 km)
Já si kdysi koupil i kvůli tomuhle blogu Lone Peak, teď mám tuším třetí pár (pětky) a všechny fungují skvěle, ty současné mají cca 400km chůze/běh. Tak nevím, jestli mám kliku, nebo autor smůli:)