HDT 28.den

Vstáváme v sedm. V našem blízkém okolí překvapivě nikde nepodávají snídani, tak se jdeme najíst do Deli sekce místního obchoďáku. Bez Damajkyče. Ten se rozhodl vyřešit situaci s velkým množstvím zakoupeného jídla na další etapu tím, že ho co možná nejvíc sní ještě před vyjitím.

Footprintův palec vypadá po nasazení antibiotik lépe. Když si sundá obvaz, ukáže se, že ichtoxylová mast také udělala kus práce. Hnis se vytáhl těsně pod kůží.

A když ji Footprint propíchne, vyválí se ho na několikrát spousta ven. Ránu vydezinfikuje Jodisolem, a znovu zafačuje.

Celý den nemluví o ničem jiném, než jak se mu ulevilo. Nedivíme se. Ale to už je devět a před motelem na nás čekají Carrie a Marc. Hážou nás svým obytným Fordem zpátky na trail. Díky moc, Carrie a Marcu, doufám, že příště se uvidíme pro změnu u nás, v Evropě!

V 10:00 vcházíme do řečiště, které se víc a víc mění v kaňon Buckskin Gulch. Od začátku do nás pere slunce (30°C). Baví nás to, většinu cesty sledujeme kravské stezky, takže ani moc nemusíme do měkkého písku. A když se do něj náhodou dostaneme, nové boty si s ním poradí lépe, než ty staré, děravé. Navíc za mnou včera přišel Damajkyč, jestli nechci jeho návleky z dílny Nalehko. Že si je za celou dobu nenasadil, tak ať je zbytečně netahá v batohu. Moje staré, značky Altra, už měly hodně nachozeno, používal jsem je od CDT a byly už dost potrhané. Nohy mi děkují.

Dvanáct kilo proviantu, včetně vody, je hodně znát. Dohodli jsme se, že dnes uděláme kratší obědovou pauzu, ale o to víc budeme dělat pauzy kratší, alespoň jednou za devadesát minut. Už jsem zmínil, že Footprint mluví stále o svém uzdravujícím se palci?

Tenhle kaňon nás baví. Poprvé tu potkáváme horolezce ve stěně. Přestože hodně oblastí, kterými jsme procházeli, je populárních mezi lezci, ještě jsme žádné neviděli. Opravdová paráda ale začíná až po obědě. Vstupujeme do chráněné části požadující permity i pro samotný vstup. Věděli jsme, že ty stačí vyplnit a zaplatit na místě (6$ per Capita). Ale na trailheadu marně hledáme obálky a papírové formuláře, na které jsme v podobných případech zvyklí. Systém se modernizoval, přihlášení a platba probíhá online. Naskenujeme si příslušný QR kód, ale má to jednu vadu. Není tu signál. Přemýšlíme, kde udělali soudruzi z NDR chybu. Ale ne dlouho. Pokud potkáme rangera, rádi mu zaplatíme. Pokračujeme dál, do krásného skalního města.

A zase jednou „ácháme“. Potkáváme docela dost vyvoněných denních turistů. Někteří si nesou i kelímek s kávou. Pak ale potkáme ve stínu odpočívající holku, na které je okamžitě poznat, že patří k našemu hiker trash kmeni. Kasia (45, Polsko) právě dokončila Arizona Trail (AZT) a teď už míří do města. AZT je výrazně populárnější, než Hayduke. Vede od mexické hranice, až k hranici státu Utah. Měří přibližně stejně, ale chodí po vyšlapaných pěšinách, má značení, lepší mapy a telefonní aplikaci, stejně jako PCT, CDT a AT (Guthook, resp. dnes přejmenovaný na Far out).

Ukáže se, že Kasia je kamarádka Zebry, se kterou jsem se potkával na CDT. Pořád jsme ještě celkem malá komunita. Na první pohled vypadá trochu zbědovaně, ale pak mi dojde, že takhle asi vypadám taky po každém thruhiku. Ta směs vyčerpání, usebrání, štěstí i smutku, že vše končí. Ale my máme před sebou ještě téměř 300 mil.

Nezapomněl jsem se zmínit, že si Footprint neustále pochvaluje, jak je jeho palec dnes lepší?

V 15:40 se Buckskin Gulch mění ve slot kaňon. A nám se znova rozzáří oči a jsme jako malé děti na veliké atrakci.

Jdeme jím téměř tři míle a po hodině odbočíme do Wire Passu (aka Coyote Wash). I to jsou narrows (slot canyon). Na rozcestí nacházíme ve stěně vyryté historické petroglyfy původních obyvatel.

Po další půlmíli míjíme odbočku na Waves, asi nejikoničtější geologický úkaz v Utahu – skály s úzkými barevnými vrstvami, které vypadají jako namalované štětcem. Přístup k nim je ale přísně regulován. Denně se tam dostane pouze 65 lidí. Jsou vybíráni loterií. Prvních padesát je vybráno z těch, kdo se přihlásí tři měsíce předem. Zbývajících patnáct z těch, kdo se přihlásí alespoň tři dny předem. To bývá až třista lidí denně. Jeden den se losuje, druhý den se musí vítězové osobně dostavit na safety meeting a teprve třetí den mohou jít. Mrzí nás to, ale třeba budeme mít příležitost někdy v budoucnu.

I tak toho tady vidíme víc než dost.

Za další míli a kus opouštíme slot kaňon a vchazíme na prašnou silnici v údolí Coyote Valley. Po ní jdeme 1,6 míle, až na hranici státu Arizona. Na několik dní opouštíme Utah.

Odbočíme do přilehlého kempu (Stateline campground) a potkáváme tam několik AZT hikerů slavících konec své cesty. My vystoupíme kousek výš a na lavičce s výhledem na Coyote Valley si děláme dnešní poslední pauzu (18:45). Krajina dál svědčí o před časem proběhlém požáru. Ale už se tu zelená tráva a je tu jen minimum Sage Brushe. Jaká příjemná změna. Začínáme nastoupávat v mírných serpentinách přes 350 výškových metrů na náhorní plošinu Kaniab. Část cesty už jdeme ve stínu, jak se slunce schovává za obzorem, ale máme čím dál hezčí výhled na kopce za Coyote Valley.

Potkáváme svou dnešní poslední AZT hikerku. V příštích dnech jich budeme potkávat víc, protože Hayduke a AZT mají kus společné cesty. Hannah (25, Toronto) má úplně malý batůžek z kanadské dílny Northern Ultralight, kterou založil můj PCT kamarád Scott. Proti jejímu pojetí ultralightu jsme úplní žabaři. Ale asi vyžadujeme více komfortu. Jo, a celý trail šla v sandálech!

Na vrcholu ještě spadneme do drobné terénní nerovnosti a rozhodneme se tu zakempovat – budeme tu dobře krytí před větrem a nebudeme proto muset stavět stany. Jen nás trochu zlobí drobné mušky, takže si na chvíli nasazuji headnet, když už ho nesu. Vaříme večeři a máme skvělou náladu. Dneska to byl zase parádní den.

Nakonec nám, ještě před usnutím, Footprint připomíná, o kolik lepší je dnes jeho nemocný palec.

29 km (celkem 828 km)