HDT 27. den

Posted on

Jak jsme měli teplý večer, tak k ránu pěkně přituhlo (-4°C). Mám pocit, že můj quilt ztrácí loft. Je pravda, že za pět let intenzivního používání nebyl ani jednou praný. Budu to muset udělat hned po návratu. Není mi vysloveně zima, ale je to na hraně.

V 6:30 šlapeme prašnou cestu a o dvacet minut později nastupujeme na širší prašnou silnici směřující k jihu.

Po včerejším odpoledním boření se v měkkém písku si tvrdý povrch vysloveně užíváme.

Slunce se k nám nemůže skrz mraky probojovat, a tak usedáme v 8:30 ke snídani ve stráni u silnice ve stínu.

Slunce samozřejmě vyleze až ve chvíli, kdy se zvedáme k další cestě.

V prachu na povrchu silnice několikrát spatříme stopy po plazícím se hadovi. Před devíti dny nám Puppy v Escalante vyprávěla, jak ji tady u Kanabu před lety v noci kousl bark scorpion (štír štíhloocasý) a jak pak na čtyři hodiny oslepla. To se nám bude zítra báječně spát.

Jak docházíme k silnici US 89, po které sviští auta velkou rychlostí, říkáme si, že skutečná stopařská výzva nastane, narozdíl od předchozích menších silnic, právě tady. V tom se na naší prašné silnici, kde jsme za celou dobu nepotkali jediný vůz, ozve motor starého busíku VW California. Damajkyč jen tak ledabyle zvedne palec a už nám zastavuje. Teda ten kluk opět projevil neuvěřitelný stopařský talent!

V busíku jede Andy (60, Washington) a jeho žena. Nakládají nás a vezou do 37 mil vzdáleného Kanabu. Z Andyho vypadne, že už roky přispívá do nejvýznamnějších amerických outdoorových časopisů jako je Backpacker a Outside. Ti dva horami a různými outdoorovými aktivitami doslova žijí. Vykládají nás v jedenáct před motelem nedaleko velkého obchodu.

Kanab je opět nevelké město, ale oproti těm předchozím je to hotová metropole. Jeho prosperita je založena zejména na cestovním ruchu, je plný hotelů, motelů a restaurací.

Nejprve si jdeme domluvit nocleh v motelu Travelodge. Dnešek je pravděpodobně poslední možnost spaní pod střechou, dál už to bude maximálně kemp. Následuje oběd v Big Al’s Burgers, tradiční „karbanátek v housce“, jak se říká v českém dabingu filmu Sudá a lichá. Další úkol je tak trochu Mission impossible. Potřebujeme koupit nové boty. V takhle malém městě. Je tu jen jeden outdoorový obchod, Willow Canyon Outdoor. Boty má. Ale jsou to Oboz. Bytelné, ale kožené, které tolik nedýchají a mají úzkou špičku. Takže nic. Druhá možnost je obyčejný obchod s oblečením Duke’s clothing. Když vstřícnému prodavači sdělíme, co tu děláme a že máme po skoro pětistech mílích roztrhané boty, jen se usměje, ukáže na Damajkyče a řekne: „Tak to máte šťastný den. Přesně Vaše boty mám! Vaše ne (ukazuje na mě), ale jeho jo.“ Altry!! Jsme zachráněni. Takže oba s Damajkyčem kupujeme nový model Lone Peak 6. Dokonce dostaneme 10% slevu. Alespoň budu mít přímé srovnání s Topama.

Footprint byl mezitím v lékárně se svým oteklým palcem.

Nijak se mu to nelepší, spíš naopak. Bez ibuprofenu už se nevyspí a není bez něj schopen fungovat ani přes den. Lékárník ho posílá k doktorovi, že bude potřebovat předepsat antibiotika. Footprint na to, že s sebou nese Azithromycin, tak jestli má zkusit ten. Lékárník chvíli googluje a pak říká, že jo, to by mělo zabrat dobře. Footprint si k tomu ještě přikupuje ichtoxylovou mast.

Dochází za námi a když vidí, jak jsme uspěli, kupuje si Altry i on. Jen model Timp 4.

Ještě se vrátíme do outdoorového obchodu. Damajkyč si kupuje nový vak na vodu, za jeden rozbitý a já nový filtr LifeStraw. S mým Sawyerem Micro není v zásadě nic špatně. Jen má pomalejší průtok něž velikost Sawyer Squeeze, kterou mají kluci. A snadněji se dočasně zanese. To by nevadilo, kdybych byl sám. Ale kluci mají většinou nafiltrováno za poloviční čas a pak na mě musí čekat. Sawyery tu nemají, ale beru si LifeStraw, ten budu moci použít se svým gravitačním filtračním systémem a jistě bude mít větší průtok.

Chceme odeslat balík s Footprintovými starými botami, které jsou stále ve slušném stavu, a mým starým filtrem na letištní poštu v Las Vegas, kde už na nás čeká balíček s našimi nesmeky. Jenže nám dochází jedna věc, které jsme si předtím nevšimli. Letíme v neděli. A to jsou pošty, včetně té letištní, zavřené! Co teď? Chvíli přemýšlíme, že necháme vyzvednout balíček kamarádem z Čech, co bude ve Vegas (J.V. – promiň, ani jsem to s Tebou nekonzultoval), ale balíček je zapsán na jméno Footprinta a je nutné se při vyzvedávání legitimovat. Naštěstí je možné zařídit online bezplatné přeposlání na jinou poštu. V našem případě to bude pošta v Zionu, kde budeme končit. Sice obsah balíku ještě pár mil poneseme, ale to už budeme mít naše vaky na jídlo vyjedené, a tak to nebude citelná zátěž navíc. Rozradostněni to jdeme zajíst druhým obědem. Pak už se můžeme usalašit v motelu. Po sprše běžím s prádlem do prádelny. Ano vím, naposledy jsme prali před třemi dny, ale teď zase týden nebude příležitost a když je ta možnost.

Mezitím nakupujeme potraviny a po návratu na motel zjišťujeme, že jsme se zase, co do množství, neuhlídali.

V šest nás čeká nejhezčí část dnešního programu. Přijíždí nás vyzvednout Carrie a Marc (65, California). Oba jsem potkal před šesti lety na PCT v South Lake Tahoe, kde mi, neznámému člověku, společně se svými přáteli nabídli azyl. Od té doby jsme v kontaktu. Dokonce mi před třemi roky poslali na CDT do města Chama balík s překvapením. Teď jsou v Utahu na road tripu. Když se před měsícem dověděli, že budeme v Utahu ve stejný čas, okamžitě začali plánovat setkání. A dnes to vyšlo. Všechny tři nás pozvali večeři do Wild Thyme Cafe. Je to místní vyhlášený podnik, kde musíme třičtvrtě hodiny čekat na usazení, ale strávíme to u stolku na terase – máme si o čem povídat. Marc má celou zemi procestovanou s batohem křížem krážem, chození se věnuje dodnes a oba jsou s Carrie profesí ekologové, takže témat máme víc než dost. A večeře byla skvostná. Je to hezký společný čas. A pro nás je to zase možnost dostat se trochu víc do kontaktu s místní společenskou realitou. Vylézt trochu z našeho putujícího „českého ostrova“.

V devět nás Carrie s Marcem vezou zpátky na motel a my vděčně přijímáme nabídku, že nás ráno hodí na trail.

Do půlnoci ještě „pracujeme“, zejména tradičně dopisujeme deníky a ošetřujme si rány. Já v rámci toho propichuji svůj jediný puchýř na levé patě. S hrůzou zjišťujeme, že zítra není prvních dvacet mil jistá voda. Takže kromě sedmi kil jídla poneseme v průměru i pět kilo vody. Máme se na co těšit.

18 km (celkem 799 km)

4 Replies to “HDT 27. den”

  1. Ahoj, na tvoje zkušenosti s ALP6 jsem zvědavej. Letos jsem si je taky koupil, ale musel jsem si je objednat ze zahraničí, protože české eshopy je ještě neměly. Zatím sem toho v nich ale moc nenachodil 🙁
    Přeju šťastnou cestu!

  2. Ahoj. Pred tou „samoliečbou“ antibiotikami mám veľký rešpekt, snáď to dobre dopadne, držím Footprintovi palce! Fotky sú nádherné, len tak ďalej. Tiež som veľmi zvedavý na porovnanie topánok.

  3. Jen ať víš, že to někdo čte pozorně, tak ta cesta je US 89 (ne 98). Smajlík.

Leave a Reply to rancsetkani Cancel reply