V 6:45 přelézáme plot zpátky do parku. Máme -2°C. Jak jsme vysoko, vidíme záhy vycházející slunce a okolní skaliska ozářené jeho paprsky. Po půl hodině docházíme k prameni Birch Spring. Je sveden do trubky, ale teče hrozně pomalu. Láhve na dvanáct mil plníme dvacet minut. Stoupáme na hřeben a v ranním slunci se před námi otevírá výhled do dálky. Opět se snažíme identifikovat místa, kterými jsme prošli. Jakmile na hřeben dostoupáme, začínáme žasnout.
Nabízí se nám asi jeden z nejhezčích pohledů v Bryce Canyonu.
Chceme se nasnídat na vyhlídce Rainbow Point. Jenže jakmile tam dorazíme (9:00), jsme překvapeni spoustou lidí, kteří sem i v tuto ranní hodinu přijeli po silnici autem. Kousek se vracíme a s pohledem upřeným do kraje snídáme.
Pokračujeme alternativou po klesající Riggs Spring Loop Trail. Stále jdeme po dobře udržovaném trailu mezi stromy. Hodně nám to připomíná PCT v severní Kalifornii. Les intenzivně voní. Po necelých pěti mílích docházíme k samotnému prameni Riggs Spring. Tenhle vodní zdroj je oplocený, aby ho neničila zvířata, ale i tady je nízký průtok, tak chvíli trvá, než naplníme lahve. Ale naštěstí nebereme mnoho, další dobrý zdroj je necelých deset mil daleko. V půl dvanácté opouštíme území parku.
Končí nám tak i cesta pěšinou, dál je to prašná silnice, ale pořád pěkná, mezi stromy.
Po čtyřech a půl mílích překračujeme silnici Skutumpah Road, která nás opět dohnala a vchazíme do kaňonu Bullrusch Gorge. Není nijak hluboký. Mizí vysoké stromy, pod nohy se nám vrací písek.
A slunci se vrací síla, o kterou jsme byli v minulých dnech ochuzeni (30°C).
Ve čtvrt na tři docházíme k postrannímu kaňonu Corral Canyon, kde má být jistý vodní zdroj. Jenže není. Na druhou stranu je tu podezřele moc stop od těžké techniky. Tak najednou, z ničeho nic. A zbytky hadic. Jediné vysvětlení je, že vodu někdo odvedl pryč. Stejně, jako si ten farmář včera přivlastnil Willis Creek. Nemíníme to vzdát, jít dál na sucho se nám vážně nechce. Víme, že samotný pramen je o půl míle hlouběji v postranním kaňonu. Zkoušíme tam dojít a skutečné ho nacházíme. DG!
A opravdu je dál odváděn černou hadicí do země a pryč. Nabíráme na zbytek dne a na noc, další jistá voda má být o dalších 12 mil dále. S obědem čekáme na stín, jenže stěny kaňonu, které ho občas poskytovaly, jako naschvál mizí. Trvá nám dalších dvacet minut, než usedneme pod pár stromů. Dnes siestu nijak nenatahujeme, po 45 minutách pokračujeme dál.
V 16:45 nacházíme starou kovbojskou chajdu. Když říkám starou, myslím postavenou v roce 1968.
Uvnitř se nachází ještě celkem zachovalý interiér. A stěny popsané vzkazy od Haydukerů.
Už nám vážně začínají odcházet boty. Nejhůře jsou na tom Damajkyčovy Altry. Zkouší je lepit lepící páskou, ale moc to nejde. Moje Topa jsou na tom lépe, mají jen tři díry, ale jejich rozšiřování se podařilo zpomalit zalitím lepidlem. Nejlépe jsou na tom Footprintovi Inov-8, i když si myslím, že velký vliv na to má Footprintova muší váha.
Odbočujeme do Park Wash, široké údolí zarostlé Sage brushem. Krajina kolem je dost zerodovaná. Chvíli jdeme po léta neježděné jeepové cestě. Ta najednou končí prudkým srázem tam, kde si voda vymlela široké řečiště. Snažíme řečiště obcházet, ale nakonec do něj musíme. Už zase „kraulujeme“ hluboký písek. Je to jako šlapat vodu, stojí nás to dost energie. Nemluvě o tom, že musíme co chvíli vysypávat boty.
V tom vedru je to zkouška trpělivosti. V 18:40 se vděčně vyškrábeme na prašnou cestu. Míjíme nefunkční větrnou pumpu.
Kousek za ní se uchylujeme mezi skalky a chvíli po sedmé tu rozbíjíme ležení.
Máme nezvykle teplý večer. Večeříme a ješte za světla mizíme v peří.
44 km (celkem 781 km)
Celá Vaše cesta je úžasná !!! Měla jsem tu naskládaných 6dnů a přímo hltám každý den – jste pašáci, moc Vám fandím a nemůžu se vynadívat na nádherné záběry – těším se na další a přeji dobré podmínky !