HDT 17. den

Posted on

Je pořád ještě teplo, teplota neklesla pod 11°C.

Cvrči nám vyhrávají celou noc. Nějakým způsobem zaspím budík, budící mě ve dvě ráno na psaní deníku. Probudím se sám, těsně před čtvrtou, a tak tentokrát píšu až do chvíle, kdy v 5:40 vstáváme. Potřebujeme do toho dnes šlápnout. Plán byl dostat se do města zítra odpoledne, pozítří ráno si na poště vyzvednout bounce box a vyrazit hned zpátky na trail. Ale… Naše pytle s jídlem jsou vyjedené. I tady platí: „Železná zásoba je nedotknutelná. A kromě toho jsme ji včera snědli„. Zkrátka by se hodilo se dostat do města ještě dnes.

Vyrážíme za svitu čelovek v 6:15. Trochu se prodíráme roštím. Všude kolem narážíme na Poisson Ivy (jedovatec kořenující). Footprint nám vypráví, jak si od něj na AT při vykonávání potřeby popálil intimní partie. A líčí to velmi žive. No, něco takového si rád nechám ujít i na rukou. Bolí jen ta představa. Vyhýbáme se té bestii, co to jde.

Po chvíli se vedle nás probudí k životu potok, dobíráme vodu. Kolem zpívají ptáci, dřív, než je horké slunce umlčí.

Je znát, že do Stevens Canyonu téměř nikdo nechodí. Vůbec máme na tomhle trailu častější pocit odloučenosti od civilizace. To se ale zas chvíli změní.

V osm přelézáme velkou hromadu kamení, zasypávajícící průchod nedaleko velkého skalního oblouku Stevens Natural Arch. Při sestupu sebou s Damajkyčem v blátivé části sekneme o zem, náš největší strach ale je, abychom nenahmátli Poisson Ivy.

Hned nato v rychlosti snídáme. Představa, že bychom to dnes nezvládli do města, nás popohání vpřed.

V 9:20 končíme alternativu a vstupujeme do Escalante River. Ti, kteří šli oficiální trasu, se jí brodili 25 mil. Nám to stačí po jednu a půl míli. Jako, má to své kouzlo, ale většinou to znamená prodírat se roštím a mokrým pískem na břehu, sem tam kousek řekou… Myslím, že jít Halls Creek Narrows a Steven Canyon byla nesrovnatelně větší paráda.

Po hodině se cesta stáčí na jihozápad do jednoho z přítoků řeky, do kaňonu Coyote Gulch. Je to velmi populární turistická oblast a je to vlastně poprvé, kdy potkáváme větší množství turistů. Mnozí se touto dobou (tj. kolem půl jedenácté) teprve hrabou ze stanů. Místo je to tak oblíbené, že je tu nutný pro přespání permit, který se pro velký zájem vydává na základě loterie.

Nedivíme se. Meandrující říčka tu vytváří spoustu krásných zákoutí s romantickými loučkami zvoucími ke zbudování kempu.

Je tu spousta převisů, skalních oblouků a vodopádů. Taková Roklinka z Pána prstenů. I tady se ale občas najde exponovanější terén, pokud je říční koryto neprůchozí.

Množství lidí nás zaráží. Nejsme na to zvyklí. Na druhou stranu jsou nám nadějí, že se z této odlehlé oblasti dostaneme do města. Není to náhoda. Od začátku jsme plánovali, že by nás mohl svézt někdo, kdo se bude v neděli večer vracet z víkendového pobytu v této krajině. Snad nám to vyjde i v sobotu.

Ve čtvrt na jednu usedáme pod ikonický oblouk Coyote Natural Bridge a obědváme. Je to fajn, ale lidí už je tu pomalu jako na Sněžce. Přeháním, ale ne moc.

Jsme nakonec rádi, když po třetí hodině Coyote Gulch opouštíme a vstupujeme do Hurricane Wash. Během jedné míle se ztrácí voda, po té i zeleň a než se nadějeme, už zase kráčíme po rozpáleném písku vyprahlé pouště. Na teploměru je 34°C.

Člověk by nevěřil, že ještě před hodinou jsme se brodili vodou, obklopení zelení. Potkáváme dvě odpočívající holky (50, South Dakota + Minnesota), které sem vážily skoro 1.500 mil dlouhou cestu z domova, jen aby Coyote Gulch navštívili. O to víc si uvědomujeme, že pro nás to byla jen jedna z mnoha nádherných etap, kterými procházíme každý den a že za to musíme být náležitě vděční. Holky říkají, že míří jako my na trailhead, a pokud tam nechytíme stop, tak že nás svezou. Je to ale ještě 4,5 míle, a tak vyrážíme napřed.

Nepříjemně se zvedá vítr. Když docházíme na prašnou silnici Hole-in-the-rock u Hurricane Wash trailheadu, už fouká o síle 4 Bf. Co je horší, nese sebou spoustu písku, který máme za chvíli úplně všude. Dávám si přes obličej šátek, aby se mi lépe dýchalo.

Máme velké štěstí. Za deset minut nám zastavuje rodinka vracející se do města velkým pick-upem. Naskakujeme na korbu a čeká nás hodinu trvající rodeo na prašné jeepové silnici do 40 mil vzdáleného města Escalante. (Ne, se jmény si tu těžkou hlavu nedělají).

Pan řidič to nešetří a jede celkem na doraz možností vozu. Někdo by možná skuhral, ale my si i tohle dokážeme užít. I takhle chutná svoboda.

V šest nás vykládají před obchodem. Zbývá hodina do zavíračky a zítra má krám zavřeno. Rychle nakupujeme. Co neseženeme tady, dokupujeme na protější benzínce. A mají tam i HEET! Naše trápení s vařením na dezinfekci je u konce.

Stále fouká nepříjemný vítr a obloha se zatahuje. Sháníme nějaký nocleh a víme, že je to trochu výzva – v Utahu právě probíhají jarní prázdniny a všude je spousta rodinek na výletě. Zkoušíme to v kempu Escalante Outfitters a máme štěstí. John (35, New York) slučující v sobě funkci recepčního, prodejce přilehlého outdoorového obchodu a obsluhujícího číšníka v místní restauraci hned pozná, že jdeme Hayduke. Je nadšený, protože to je i jeho sen. Říká nám, že máme štěstí. Zrovna jim někdo zrušil rezervaci malé chatky. Okamžitě to bereme. Je vážně malá, s palandou a místem tak akorát na karimatku pro třetího. Ale pro nás je tohle luxus.

Odhazujeme tu batohy a běžíme si k místnímu hladovému okénku Nemo’s Drive Thru koupit večeři. Potkáváme se tu i s rodinkou, která nás vezla. Ta všem vykládá, co tu podnikáme, a rázem jsme středem pozornosti.

Vítr se zase o něco zvedl, všude jsou oblaka písku. Po ulicích se dokonce kutálí keře tumbleweedu, jako ve filmech.

Když konečně dostaneme objednané půllibrové burgery, rychle si ještě koupíme na benzínce ALE na zapití a celou tu hostinu spořádáme na zapraźí naší chatky. Zmizí to v nás, jako nic.

Hned nato mizíme v peří a v jedenáct usínáme spánkem spravedlivých.

29 km (celkem 503 km)

4 Replies to “HDT 17. den”

  1. Super. Jen by mě zajímalo, jak jste se rozhodli, kdo bude spát na zemi. Ten nejmladší? Nebo nejple*atější 🙂 ? Nebo jste snad losovali? Nějaký jiný klíč?
    V každém případě naprosto skvělé čtení a fotografie. Díky moc a ať vám to spokojeně šlape!

  2. Vidět takovou krásu, naprosto bych ztratil motivaci ještě někdy někam vůbec chodit, protože nic krásnějšího už stejně v životě neuvidím 🙂

Leave a Reply to Jakub Cancel reply