HDT 16. den

Hrozně se nám ráno nechce vstávat do mokrých bot. V šest si v rychlosti odsouhlasíme pozdější start. Vyhrabáváme se o třičtvrtě hodiny později a je to vlastně poprvé, kdy na trailu vstáváme za světla. Je lehce pod bodem mrazu, mokré boty ztuhly. Vycházíme v 7:20.

Pokračujeme údolím Grand Gulch podél Halls Creeku. Vůbec nám to dnes nejde, ztratili jsme „tah“. Nejenom že v členitějším terénu neustále ztrácíme stezku. Všude je plno keřů, neustále se něčím prodíráme, přeskakujeme strouhy, boříme se do písku.

Spousta kravinců, jedno vyrušené stádo dobytka. Postupujeme pomalu. Snídáme opět v 8:20, celou hodinu, ale ani pak to není lepší. Naše batohy jsou podezřele lehké, pořád máme pocit, že jsme někde něco zapomněli. Ale jsou jen „vyjedené“. U snídaně jsme intenzivně „vařili pusou“. Už ani neřešíme, co si kdo dáme ve městě. Teď se trumfujeme, co si kdo vaří doma. A přitom Damajkyč prohlašuje, že mu v batohu zbývá asi tolik jídla, že zítra už bude jenom čichat k prázdným obalům v odpadcích.

Prvních sedm mil nám trvá do 11:30. Naším cílem bylo jezero Lake Foul, tam má být dobrá voda. Nacházíme ale jen malou tůň se zatuchlou břečkou, kterou se nám našimi filtry prohánět nechce.

Měníme směr o 90°, z jihovýchodu na jihozápad po Baker Trailu, ven z údolí. Teda trailu… Prostě stoupáme po bílých skalách na hřeben, tam žádný trail vyšlapaný není.

Skála se pod námi vlní, je to jako moře s vysokými vlnami a my stoupáme výš a výš. A najednou už nás to zase baví. Moc. Získáváme výhled do kraje. Teď je hledání správného směru a průchozího terénu zábavou.

Vody máme málo. Naštěstí nacházíme ve skále prohlubně, ve kterých se drží dešťová voda (potholes). Z té nejčistší dobíráme. Na vrchol hřebene se to zdá kousek, ale za ním se objeví další. A další. A další… Pětsedevadesát výškových metrů. Ale naše dobrá nálada je zpátky. Na vrch (1.725 m.n.m.) vystoupáme za dvě hodiny. Výhled na druhou stranu je neméně úžasný.

Sestupujeme pár metrů a usazujeme se do prvního stínu pod skalní stěnou na devadesátiminutovou siestu.

Další klesání je zpočátku podobné výstupu, ale záhy pokračujeme řečištěm. Hned se nám lépe drží směr. Jen se mi po po jednom kratším slézání terénního schodu stane nemilá věc.

Zjišťuji, že jsem si nad ním zapomněl hůlky. Než stihnu nastoupit k návratu, Damajkyč už je v půlce stěnky a háže mi je dolů. Damajkyč Gratias.

Po 2,2 mílích sestupujeme do Stevens Canyonu. Nejprve si ale trochu zajdeme, než místo sestupu trefíme. Sestup samotný není těžký. A kaňon samotný je zase náramný. Jen do nás v rozpáleném kamení buší slunce ještě intenzivněji, než obyčejně. Je 33°C, ale pocitově tak o 5°C víc. Z potholes sbíráme další dešťovou vodu.

Před pátou docházíme k velkému vyschlému vodopádu a musíme pokračovat po hraně kaňonu. Ale to, co následuje, je neskutečný zážitek.

Nejdeme totiž po rovné terase. Ne. Kráčíme po šikmé ploše, která se svažuje nějakých padesát metrů dolů. Můžeme jen důvěřovat přilnavosti našich podrážek. Jediné zaškobrtnutí by mělo fatální následky. Jít tohle v dešti je nemyslitelné.

Je to dechberoucí a extatické zároveň. Budí to úctu! Ale kupodivu ne strach. A do toho ta krása kolem i pod námi. A to vše v neskutečném měřítku.

Vlastně se tomu pořád smějeme radostí. Po půl hodině se vracíme na dno kaňonu.

Dole teče potok. Co potok, za chvíli se změní ve velkou tůň. Ani vteřinu neváháme, schazujeme oblečení a už v ní jsme. Maximální lábuž!

Vylezáme z ní jako noví lidé. Možná se v tom projevuje něco ze symboliky křtu. Hned se nám jde líp.

Ve třičtvrtě na sedm narazíme na další vyschlý vodopád. Ano, voda už zase někam zmizela. Stojíme před dilematem, zda se znovu pouštět na zaoblenou terasu, nebo přenocovat na místě. Za hodinu a čtvrt má zapadat slunce a před námi je 2,3 míle balancování na 50 metrů nad kaňonem, neznámo jakým terénem. Rozhodneme se do toho jít. I na podruhé je to pecka. Neustále „ácháme“ nad tou nádherou a monumentálností kolem nás.

Musím ale uznat, že tu je pár okamžiků na hranici mé komfortní zóny. Nebo lépe, že se hranice mé komfortní zóny opět o něco posunula. Ale nebojím se. Strach je totiž luxus, který si v tuto chvíli nemůžu dovolit.

Každopádně se nám všem uleví, když se po hodině balancování na hraně vracíme na dno. Právě včas, světlo rychle padá. Steleme si asi padesát metrů od místa sestupu.

Dnes sedíme pohromadě u večeře déle, než obvykle. Jako bychom seděli kolem ohně. Je na místní večer nezvyklé teplo (16°C), do devíti sedím jen v triku. Jsme celí vzrušení z odpoledních zážitků. Přiznáváme si, že poslední hodiny jsme všichni absolvovali s velkým respektem. Jsme unavení, ale nesmírně šťastní.

Když uléhám do peří, pozoruji skály okolo sebe jasně zalité měsíčním světlem. Na obloze blikají hvězdy a cvrči vyhrávají na celé kolo. Z té vší kamenné masy sálá teplo naakumulované za celý den a já si znovu v hlavě přehrávám všechny zážitky z celého dne. Může existovat dokonalejší okamžik?

Usínám až v jedenáct hodin.

30 km (celkem 474 km)