HDT 14. den

Měli jsme ty stany postavit. Vítr sice zeslábl, ale stejně nám studené poryvy (1-2 Bf) kradly teplo. Jako by nestačila teplota -3°C. Poprvé ráno vycházím v péřovce.

V 6:35 šlapeme dál po prašné silnici, asi tak míli a půl. Pak z ní scházíme a začíná hra na udržení směru při cestě ke kraji správného kaňonu. Paradoxně jsou právě tyhle jednoduché úseky, v ploché krajině, bez orientačních bodů, navigačně nejobtížnější. Navíc, když musí člověk neustále koukat na zem, aby nenakopl kaktus. Což se mi taky jednou povede. Musím okamžitě zastavit, sundat botu a vytáhnout z palce dvoucentimetrový trn. Budu to cítit až do večera. Na kraji kaňonu Muley Creek se schováváme před větrem za skalku a snídáme. Přestože už svítí slunce, klepeme kosu. Stále ještě mrzne, a studený vítr (2 Bf) tomu nepomáhá. Nepodaří se mi v něm zapálit vařič, a tak snídám ovesnou kaši připravenou za studena.

Sestup dolů patří k těm nejstrmějším doposud. Opět jsme průvodcem varováni, že existuje jen jedna cesta a ať se pořádně rozmyslíme, než se do toho pustíme. Povrch pod námi se nepříjemně sype. Je to místy trochu lezeníčko.

O dramatickou vložku se postará moment, kdy se mi pod rukou ulomí chyt, na kterém visím. Hupsnu o půl metru níž, ustojím to, ale skopnu při tom větší kámen. Ještě stihnu vykřiknout varování, ale pak už jenom s úzkostí sleduji, jak padá na kluky. Damajkyč stojí mimo, ale Footprintovi míří rovnou na hlavu. Naštěstí reaguje okamžitě, aniž by se ohlížel uskočí a kámen ho bezpečně míjí. Uf. DG!!! V těle mám napumpováno adrenalinu na týden dopředu. Na dně kaňonu je po větru a teplota okamžitě stoupá. Konečně se zbavuji péřovky.

Chvilku jdeme řečištěm, ale pak zase cross country. Je to věčné hledání směru, dojde i na drobné kufrování. Občas nás svedou něčí stopy. Jenže ti před námi tu bloudí stejně, jako my. Naštěstí pohled na rozmanitost okolních skalních útvarů nám to vynahrazuje.

Podle mapy máme jít po relativní rovině. Ale máme dojem, že tomu, kdo kreslil vrstevnice, nejspíš jen došel v peru inkoust.

V 10:45 se vracíme do řečiště. Mezi jednotlivými geologickými vrstvami okolních skal se občas prosadí i temně černá vrstva uhlí. Možná by to bylo řešení našeho problému s palivem do vařiče. Hledáme vodu. Tento zdroj je nejistý a před pár lety našli v prameni rozkládající se mrtvolu krávy. My ale narážíme na čistý a vydatný potok. Přestože je teprve jedenáct, děláme obědovou pauzu. Kdo by se tahal s vodou na oběd někam dál. Zvlášť, když dobíráme vodu na dalších 25 mil. Místo je to pěkné, vyhříváme se na slunci do půl jedné.

Namísto, abychom pokračovali oficiálním trailem na severovýchod, volíme alternativu popsanou v Across Utah na jih. Není vyznačená v mapě, ale máme slovní popis. Vede příjemnějším terénem a má být výrazně hezčí. A velmi pravděpodobně je. Jdeme dál po terase nad kaňonem, ve kterém teče náš potok.

Po půl hodině odbočíme na západ podél druhého kaňonu, až se dostaneme na jeho začátek a po hodině i zpátky na oficiální trail. Další půl hodiny tančíme nad kaňony, abychom sestoupili do dalšího z nich.

Tentokrát je to Swap Canyon. Sestup je nezvykle jednoduchý. Máme za to, že v něm už zůstaneme po zbytek dne. Ale cesta v něm směrem na jihozápad je překvapivě snadná a navigačně jednoduchá. Snad jen hluboký písek v řečišti nás zpomaluje. Pokud to jde, snažíme se jít mimo něj, ale ne vždy je to možné. Jedinou překážkou v cestě je občas hromada kulatých suchých keřů (tumbleweed), které jsou v každém pořádném westernu hnány větrem prérií.

Ve tři uléháme na půlhodinovou odpolední pauzu do stínu. Skoro tam vymrzneme. Ve stínu je totiž o 15°C méně, než nás slunci, tedy 13°C. Při té příležitosti zjišťujeme, že se nám vaky s jídlem ztenčují rychleji, než je zdrávo. Na tomhle trailu přichází hlad dříve, než na jiných. Pravděpodobně díky většímu energetickému výdeji.

Před čtvrtou vstupujeme do národního parku Capitol Reef. Po pěti mílích Swap Canyon končí a my se ocitáme na prašné silnici v širokm údolí Grand Gulch.

Následuje výstup 350 výškových metrů po širokých serpentinách, prašné silnici vysekané ve skále v roce 1880. Zbudovali ji tu proto, aby měli pěstitelé dobytka kudy přivádět stáda krav na pastviny v údolí.

Vidíme z ní krásně místa, jimiž jsme poslední den a půl šli. Hřeben Henry Mountains, pod ním Tarantula Mesu a nakonec i ústí Swap Canyonu.

Nahoře na hřebeni nacházíme trailhead Lower Muley Twist Canyonu. V registru zjišťujeme, že nejbližší Hayduker před námi je holka jménem Little Budha. Byla tu před šesti dny. Chlapíka jménem Lucky Man jsme tudíž někde předběhli.

Jestli jsme si mysleli, že všechnu krásu už máme dnes vykoukanou, tak to jsme se spletli. Hladké načervenalé skály na jihojihovýchod směřujícího Lower Muley Twist Canyonu nám berou dech.

A pak se jejich barva změní. A znovu. A znovu. Je to hodina a půl chůze v neustálém úžasu.

V 19:10 si nacházíme vyvýšený plácek k noclehu. Máme drobný problém. Nebudeme tu spát legálně. Pro nocleh v tomto národním parku je potřeba permit. Je sice zdarma, ale je třeba on něj předem zažádat. Jenže my původně plánovali spát před hranicí parku a pak ho za jeden den projít. Jenže obtížnost terénu se špatně plánuje. Na druhou stranu máme čisté svědomí, že pravidla Leave no trace dodržujeme pečlivěji, než většina návštěvníků. Doufáme, že by rangeři naší situaci pochopili.

Večeříme a tváříme se, že nevidíme, že je to zase o něco víc, než by odpovídalo stavu našich zásob. Uléháme pod širák, dnes v závětří mezi skalkami, které celý den akumulovaly teplo. Usínám v 21:30.

34 km (celkem 405 km)