HDT 13. den

Několikrát za noc nás budí silné poryvy větru, ale jinak se tu spí skvěle. Dokonce se rozeženou mraky a hvězdy nám dělají společnost. Teplota neklesne pod 6°C.

Dnes nás čeká výstup na nejvyšší bod celého Hayduku: jižní vrchol Mount Ellen (3.481 m.n.m.)

V 6:30 začínáme nastoupávat. Před námi je 1.100 výškových metrů. Z počátku je to velmi snadné, pořád ještě jdeme po široké prašné silnici. Po čtvrt hodině přecházíme první větší sněhový jazyk. Není hluboký a záhy ho opět vystřídá suchá zem. V 7:10 se zvedá slunce nad obzor a my usedáme ke snídani. Pozorujeme při tom krajinu na východ od nás, ze které jsme přišli.

Vstupujeme na Granite Ridges a sněhu přibývá. Je čím dál hlubší. Co jsme ale nečekali, je skutečnost, že není zpevněný. To by takhle po ránu měl být, ne? Boříme se do něj čím dál víc.

Za Wickiup Passem už je to vysloveně „dvouvaječný sníh“. Nepotřebujeme nesmeky. Tady by pomohly jen sněžnice. Brodíme se sněhem rychlosti jednoho kilometru v hodině. Nadávám si za každé kilo navíc. Tam, kde kluky sníh unese, já se beznadějně propadám.

Po jednom obzvlášť tristním úseku už toho máme plné zuby. Je krátce před jedenáctou, to už jsme chtěli být na vrcholu. V místě, kam přes den hodně dopadá slunce a je tam tudíž odtátý sníh, opouštíme cestu a bereme to suchým pruhem přímo vzhůru, na hřeben. Není to zadarmo. Funím jako stará lokomotiva.

Za půl hodiny jsme na hřebeni. Tady je sice taky sníh, ale není ho tolik a je ztvrdlý, jde se po něm dobře. V poledne jsme na vrcholu. Máme radost. Výhled do kraje stojí za to. Nijak se tu ale nezdržujeme. Jen rychle udělat společnou fotku a šlapeme dál po hřebeni.

Je to houpačka od vrcholu k vrcholu, ztvrdlý sníh se střídá s kamenitými úseky. Dost tu fouká, v nárazech až 5 Bf, ale to se dalo čekat. Okolo půl jedné využíváme závětří ke krátkému studenému obědu.

Po míli a půl nebeské procházky začínáme klesat. Jak bylo prudké stoupání, takové je i klesání. Naštěstí jdeme po svahu, na který většinu dne dopadá slunce, a není na něm žádný sníh. Jen vítr je stále silnější, občas až 6 Bf.

Okolí se mění, zakrátko zapadneme mezi stromy. Hrajeme mezi nimi kličkovanou, není tu žádný trail, jen držíme směr.

Postupně mizí borovice, zůstávají jen čím dál nižší jalovce. V 16:20 dostupujeme na dno úzkého kaňonu. Celkem jsme z vrcholku klesli o 1.420 metrů. Jdeme jím jen kousek, než se z něj zase začneme hrabat ven.

Docházíme na prašnou silnici, projdeme po ní dvě malá sedla a dostáváme se náhorní plošinu Tarantula Mesa. Po celodenním stoupání a klesání je cesta po rovině občerstvující. Jen už nemáme skoro žádnou vodu. Po pěti mílích vyhlížíme kravské koryto. Má být plné dobré vody. Nacházíme mrazem roztrhanou betonovou vanu, kde je na dně trocha hnědé břečky. Nedá se nic dělat. Filtrujeme nezbytné množství a zbytek bereme nefiltrovaný. Z našich filtrů tečou pro zpětném proplachu hrozné věci.

Jdeme ještě 40 minut. Rychle se ochlazuje, z 23°C na 16°C. Nedaří se nám najít místo k noclehu, kde by tolik nefoukalo. Nakonec si v 19:30 steleme pod pár jalovci. Ochrana je to ale spíš jen psychologická. Chvíli zvažujeme, že kvůli větru postavíme stany, ale lenost zvítězí. Zůstáváme po širákem. Rychle vaříme a ještě rychleji mizíme v peří. Dnešek byl jeden z nejnáročnějších a nejhezčích dní na trailu. Usínám ve 21:30.

34 km (celkem 371 km)