HDT 10. den

Posted on

Noc byla klidná. Jen jsem měl dost děsivý sen. Zdálo se mi, že jsem se vzbudil a šel se vyčůrat. Jenže jsem pak nenašel cestu zpátky ke svému spacáku. Tak jsem bloudil zoufale nocí mezi kaňony, bez jakékoli navigační pomůcky, naprosto ztracený a zoufalý. Pak jsem se vzbudil doopravdy. A vydržel to až do rána…

Vycházíme v 6:35, teplota 2°C. Zatímco obloha bledne, my křižujeme mezi kaňony ve směru severozápad. Kamenný pás západních skal se pomalu přibližuje. Potřebujeme se dostat do Fiddler Cove Canyonu. Víme, že existuje jen jedno jediné místo, kterým do něj lze sestoupit. Když k němu v 7:50 dorazíme, pochopíme proč. Stěny kaňonu jsou zdolatelné leda tak slaněním, jen právě v tom jediném místě je jedna rozbitá a pozvolnější. Zůstáváme stát na kraji v úžasu. Pak se uvelebíme a na této jedinečné vyhlídce posnídáme. Po snídani těch 230 výškových metrů na stošedesáti metrové vzdálenosti zvládáme překvapivě lehce. Pravda, sestupová stezka je velmi dobře vyznačena mužiky.

Terén na dně je jednoduchý, kaňon samotný se kroutí, tak jak jeho název napovídá, jako houslová melodie.

Cesta ubíhá rychle a my se v duchu připravujeme na další náročnou pasáž.

V 9:40 přicházíme k řece Dirty Devil.

Ta může být v jednom roce zcela vyschlá a za pár týdnů rozvodněná tak, že ji lze zdolat pouze kánoí. A to ještě v opačném směru. Před chvíli jsme minuli odbočku do Hatch Canyonu, kudy při vysokém stavu vody vede alternativní cesta. Pro Wired byla Dirty Devil jeden z nejtěžších úseků permanentního brodění a zápasení s tekutými písky. Nám se ale zdá celkem klidná. Raději si ještě utahujeme tkaničky, aby nás tekutý písek nepřipravil o boty a vyrážíme po břehu proti proudu řeky. I čtyři metry nad současnou hladinou je znát, že tudy před časem tekla voda. My ale máme štěstí.

Postup je snadný, jen občas se musíme prodrat nepříjemnými keři. Co chvíli brodíme na opačný břeh, ale opět, je to nenáročné a při stoupající teplotě i osvěžující.

Jediným náročnějším prvkem je přístup z vyššího břehu k samotné vodě.

Namísto „boje o život“ je to fajn procházka. Jen není možné vodu z řeky použít k pití, ani po přefiltrování. Je silně alkalická a stoprocentně projímavá. Už s tím máme svou zkušenost. Taky obsahuje těžké kovy. Výš po proudu protéká oblastí, kde se intenzivně farmáří a je tím intenzivně kontaminovaná. Zkrátka páchne jako naředěná močůvka.

I tady je znát, že se tu pasou krávy. Jedno malé stádo potkáme.

Šest a půl míle dlouhá cesta podél řeky nám trvá dvě a půl hodiny. Opouštíme ji odbočením do Poison Spring Canyonu. Schováváme se do stínu pod skalní stěnou, na slunce dáme sušit mokré boty a pouštíme se do oběda. Máme dost času, dochází i na šlofíčka.

Ve čtvrt na tři nás probouzí slunce, které mezi tím vykouklo zpoza skály. Cesta dál je snadná. Jdeme po jeepové cestě, která se mění v nezpevněnou silnici. Lehce stoupáme. Teplota dosahuje 32°C. Začíná to být trochu monotónní, přestože je stále na co se koukat. Míjí nás pár offroadů a čtyřkolek, které projíždí systémem okolních kaňonů. Jeden prostorově výraznější čtyřkolkář zastaví a zeptá se: „Tak kdepak tu máme nejbližší Starbucks?“ „No jedině snad až v Hanksville.“ „Tak to tam hned tak nedojdete, to jste si měli pořídit takovouhle mašinku.“ „To bychom toho ale zase tolik neviděli.“ Zakroucení hlavou a odjezd. Asi si o nás myslí to, co mi o něm. Každému jeho nebe.

Čím dál víc mluvíme o jídle. Naše pytle s proviantem už jsou téměř prázdné a my se vážně těšíme na zítřejší městskou zastávku.

V půl páté nacházíme po 27 mílích pitný pramen. Je zazděný, schovaný pár metrů od cesty, ale my naštěstí díky poznámce v mapě víme, kde ho hledat.

Původně jsme tu chtěli nocovat, ale díky snazšímu průchodu kolem řeky si ještě kousek popojdeme. O to víc budeme moci zítra lenošit ve městě. Třeba tam stihneme i snídani. Ta představa je velká motivace. Jdeme ještě dalších devadesát minut. Šli bychom i déle, ale obloha se zatahuje dešťovými mraky, zvedá se vítr. Schováváme se za skálu před větrem, ale ten se stočí a fouká silně i tady. Postavit stany je tak docela výzva. V tomhle má výhodu můj ZPack Solplex oproti větším tarpům SMD Deuches plus, které mají kluci. Když já ho postavím bokem k větru, vystavuji mu mnohem menší plochu, než oni z jakéhokoliv strany. Ale naštěstí je kolem spousta velkých kamenů a daří se nám tak přístřešky dostatečně ukotvit. Teprve po chvíli si všimneme nedalekého petroglyfu. Možná budeme spát na posvátném místě, kdo ví.

Vaříme večeři, všem už nám zbyla jen bramborová kaše. Ale i ta je super.

Vítr slábne, mraky se ženou pryč a my jsme nadšení, že když končíme večerní rutinu, máme ještě světlo. Usínáme dřív než jindy, s vchody do přístřešků dokořán.

35 km (celkem 313 km)

3 Replies to “HDT 10. den”

  1. čtení na mě působí při všech těch běžných povinnostech jako balzám na duši :). A „každému jeho nebe“ mi usnadní přístup k jiným lidem typu „na čtyŕkolkách“. S dovolením si toto rčení tak trochu přivlastním :).

Leave a Reply to RadanCancel reply