HDT 5. den

Posted on

V noci se dělá Damajkyčovi hodně zle, pravděpodobně ze včerejší alkalické vody. Hodně zle je v tomto případě diplomatický výraz. Bere si Endiaron a doufáme, že se do rána zlepší. Nezlepší. Zkusíme, zda s tím půjde jít. S Footprintem mu alespoň odlehčujeme batoh o nějakou vodu a v 6:45 vycházíme. Nakonec budem rádi, že máme dnes před sebou malou kilometráž.

Koryto Indian Creeku je dost písčité, nohy se do něj boří. Trochu jsme čekali, jestli cestou proti proudu přeci jen nenarazíme na tekoucí vodu, ale kdepak. Je tu jen pár louží, horších než ta, ze které jsme brali večer.

Po 1,2 míle se začínáme hrabat z kaňonu. Není to žádná stezka, párkrát chodíme tam a zpět, než zjistíme, jakou průrvou se protáhnout.

Jakmile se dostaneme nad kaňon Indian Creek, chytneme telefonní signál. Vyhlásíme snídani a já se pokouším poslat alespoň jeden deníkový záznam na blog. Je to strašně pomalé, jeden zápis mi trvá půl hodiny, téměř se kvůli tomu nenasnídám. Damajkyč snídá jen Smectu. Footprintovi taky není nejlépe. Skoro se cítím nepatřičně, že mně je zcela dobře.

Pokračujeme směrem na jih po hřebeni, mezi dvěma kaňony. Na východní straně je „náš“ Indian Creek a na západní je zařízlé Colorado. Je to neskutečná krajina, jako bychom se ocitli na jiné planetě. Nejvíc fascinující na tom je asi ta ohromná rozloha.

Velmi si to užíváme. Teda Damajkyč zas až tak moc ne. Je vidět, že bojuje o každý krok. Vypadá teď o deset let starší. Ale šlape statečně dál.

V půl jedenácté po 2,4 míle opouštíme hřeben a scházíme do dalšího kaňonu. Zase je to hledání cesty, „dětské lezení“, podávání batohů. Po 0,4 míle se chytáme potoka (jak jinak než vyschlého) a postupujeme v něm „proti proudu“.

Korytem se tentokráte jde dobře, je hodně kamenité, písečného povrchu je výrazně méně. Polední pauzu vyhlašujeme v půl jedné s tím, že bude kratší a naopak si přidáme ještě pauzu odpolední. Damajkyč nejí, jen hybernuje. Ale odpoledne mu začíná být lépe, vrací se mu podoba, dokonce i úsměv. Přesto držíme volné tempo. Do karet nám hraje i počasí. Obloha je že 3/4 zatažená, teplota 22°C.

Při přelézání jednoho terénního schodu mi vypadne láhev a rozbijte se na ní víčko. Provizorně ho spravuji lepící páskou, později si beru od Footprinta víčko rezervní.

První dny mi nohy v botách trochu plavaly, bral jsem si po předchozích zkušenostech boty o číslo větší, než normálně nosím. Dnes už je mám nohy právě o to jedno číslo nateklé a boty jsou mi akorát. Stále jsem z nich nadšen.

Vím, že je to úplná blbost, ale na předchozích amerických trailech jsem šel v obou případech z jihu na sever a nemusel jsem proto otáčet mapu podle kompasu, „přikládat ji na krajinu“, přestože doma v Evropě to běžně dělám. Teď jdeme převážně na jihojihozápad. Hůř se mi tak v mapě čte. Nicméně už začínám tento zlozvyk opouštět. Navíc vznikají mezi mnou a Footprintem občas nedorozumění, protože on je zvyklý hlásit trasu směrově (doleva, doprava) a já podle světových stran (jihovýchod, západ). Ale postupně se vylaďujeme.

Ve dvě opouštíme kaňon a dvě míle jdeme po prašné cestě. Tu a tam kolem krokem projede nějaký Jeep. Špičaté věže Needles už jsou na dosah.

Scházíme ze silnice a další míli a půl prožíváme v napětí, zda najdeme vodu. Mapa tento zdroj uvádí jako nespolehlivý. Máme připravenou záložní variantu, že bychom sešli z trasy do pět mil vzdáleného oficiálního kempu, ale to by nám narušilo plán daný naším permitem.

Když pak z výšky zahlédneme na dně Little Springy Canyon odraz vodní hladiny, velmi se nám uleví. Musíme si trochu zajít, abychom našli cestu dolů, ale když ve čtyři začínáme nabírat vodu, naše štěstí je nezměrné.

U vody zůstáváme devadesát minut. Nabíráme plnou kapacitu, před námi je 27 mil bez zaručeného vodního zdroje a to včetně přespání. Snažíme se toho vypít co možná nejvíc na místě.

Mám další defekt. Špatně jsem při filtraci pověsil vak na špinavou vodu a ten se mi po pádu na zem roztrhne. Náhle se mi kapacita sníží o dva litry na pět a půl. Snad to bude stačit, kluci na tom nejsou o moc lépe.

Jednu milí hledáme cestu z kaňonu ven, až se octneme na asfaltce, která nás dovede na trail head okruhu Confluent trail, který vede k soutoku Colorada a Green River .

To už jsme v národním parku Canyonlands. Stezka je to oficiální a evidentně hojně využívaná. Je to poprvé, kdy můžeme využít luxusu značení, dobře udržovaného trailu a kdy většinu času stačí sledovat vyšlapanou pěšinu.

Dokonce narazíme na kovový žebřík. Na takový luxus nejsme zvyklí. Ale neprotestujeme. Obloha je čím dál víc temná a na obzoru vidíme, jak tam prší. Šlapeme, abychom našli místo vymezené pro dnešní nocleh permitem. Tím je ústí Elephant Canyon. V sedm jsme na místě, rychle stavíme přístřešky (bude to první noc, kdy nebudeme spát pod širákem) a děláme si večeři. Dokonce i Damajkyč si troufne do sebe nasoukat jednu tortillu. Jakmile dojíme, zvedá se vítr a padne pár osamocených kapek. Ještě pořádně zatěžujeme kolíky a mizíme v „domečcích“. Déšť se spustí v deset, ale není nijak silný. Tak akorát, aby se za jeho zvuku dobře usínalo.

23 km (celkem 151 km)

3 Replies to “HDT 5. den”

  1. díky, už jsem si říkala, kampak se ztratil signál a teď hned dva dny najednou! při mém covidu bezva čtení. ať se vám šlape ve zdraví. ana

Leave a Reply to IrenaCancel reply