SNP 24. den

Posted on

Snídáme v nocovišti a v 6:45 začínáme 340 metrové stoupání na Horný vrch (643 m.n.m.). To vítá zejména Mirkův kotník, který cestu vzhůru snáší lépe. Teda až na jeden krátký kamenitý úsek, který je těsně za samotným vrcholem.

Od samého rána je jasná obloha, i když zpočátku je stále docela zima: 6°C. Jakmile se slunce vyhoupne výš, stoupne na 15°C a my máme na náš předposlední den počasí jak ze žurnálu.

Za Horným vrchem začíná být stezka vyrovnaná. Po devíti kilometrech chůze se na chvíli zastavíme u přístřešku na Čermáku, kde jsme včera chtěli původně spát. Ukazuje se, že tu spalo celkem dost lidí, a tak je možná dobře, že jsme nocovali jinde. Mirkova noha potřebuje občas odpočinek. Je pravda, že bez „vitamínu I“ už by to nešlo.

Mírná cesta jen občas prudčeji mění výšku. Za jedním takovým ostřejším stoupáčkem nás na Skalnaté (704 m.n.m.) čeká Veslo (46, Bratislava) a hned každému z nás podává studené pivo.

Teda, dávat si pivo ve čtvrt na jedenáct dopoledne, to už se mi dlouho nestalo. Ale odmítni ho v takovou chvíli. My si vážně nemuseli na Malé Karpaty dokupovat žádný proviant. Naše zásoby jsou téměř netknuté. Nezdržujeme se dlouho a Veslo jde s námi.

Držíme dobré tempo, cesta není nijak náročná a my se za povídání s Veslem dostáváme po dalších šesti kilometrech na Pezinskou Babu. Využíváme jedné z místních hospod a dáváme si oběd. Tváří se jako italská restaurace, ale upřímně, spaghetti carbonara dělám doma fakt líp. A to nejen proto, že nám do nich nedali ty spaghetti…

Vyhlídek si dnes moc neužijeme, pouze na vrcholu Somár (649 m.n.m.), kde už na obzoru vidíme náš dnešní cíl, televizní věž na Kamzíku.

Okolí čím dál tím víc připomíná městský lesopark. Snad až na cedule oznamující přítomnost přilehlého vojenského prostoru.

Přibývá jednodenních výletníků a hlavně cyklistů, kterým musíme co chvíli uskakovat z cesty. Teda cyklistů. Oni jsou to převážně elektrocyklisté. O popularitě této cesty svědčí i ohromná koncentrace značek.

Můj batoh už se úplně rozpadá. Již druhý den cesty jsem si nadával co mě to napadlo, vzít si batoh, který mě na PCT tak trápil. Za tu dobu i dost zpuchřel a je samá díra. Teď se mi utrhl i prsák. Myslím, že ho po návratu rituálně zapálím, aby mě snad nenapadlo ho ještě někam brát.

Ve čtyři dojdeme na oblíbené výletní místo Bratislavanů, na Biely kříž. Místní rozlehlá zahrádka je zaplněná cyklisty. Teda zase, převážně elektrocyklisty. My přisedáme a dáme si malou večeři.

Na následné asfaltce uhýbáme kolům už ve dvacetisekundových intervalech. To již také jsme v oficiálním městském parku.

Naštěstí brzy scházíme na úzkou pěší stezku. V sedm se dostáváme na další oblíbené výletní místo Bratislavanů na Kamzík – lúka. Tady je taky plno bufetů a lidí. Sice už zavírají, ale ještě si si stihneme dát poslední Kofolu. A zároveň se loučíme s Veslem, který nám dnes dělal průvodce. Na poslední míli vyrážím napřed, chci stihnout stavbu hamaky za světla. Ještě předtím jsem ale měl drobný konflikt s místním hajzldědečkem, který mě dost nevybíravě vyhazoval z veřejné toalety, protože potřeboval okamžitě zavřít. Ale třeba měl nějaké velké životní trápení, co já vím. Projdu kolem televizní věže a záhy se ocitám na malé loučce (Americká lúka) s přístřeškem a rozhlednou.

Jsem víc než kdy jindy duchem už napůl doma. Nějak se mi nedaří „doprožít si“ konec cesty. Možná je to tím, že nás poslední tři dny někdo doprovázel. Nechci být chápán zle, všechno to byla milá setkání a byl jsem za ně v tu chvíli rád. Ale jaksi nás vytrhávala z vlastního rytmu, přišla jako zásah zvnějšku. Když použiji silná slova, narušila proces vnitřního usebrání. S parťákem je to jiné. I když s ním nejde člověk celý trail, přece jen zažívají ve stejný čas stejné rozmary počasí, prochází stejná místa, berou vodu ze stejných zdrojů. Mají stejnou zkušenost, jsou na stejné vlně. A když do toho několikrát za sebou vstoupí na pár hodin někdo z jiného světa… Je to prostě narušení vlastního prožitku.

Ale pohled z rozhledny na město, ve kterém se nachází náš cíl, mě dojme.

Stavím hamaku a ještě chvíli posedíme s Mirkem v přístřešku. Ale opravdu jen krátce, zítra vstáváme brzy. Před námi je posledních 20 km a my je chceme ujít za dopoledne.

Do usínání nám hrají cvrčci, štěkají srnci, hučí město a taky… Z dálky se v dávkách ozývá samopal a jiný mu odpovídá. Pevně věříme, že to jen v nedalekém vojenském prostoru probíhá noční cvičení. Přece jen bychom neradi zažili nějaké další Slovenské národní povstání na vlastní kůži.

41 km (celkem 846 km)

Přidat komentář