SNP 19. den

Posted on

Velkou část noci mi spánek podbarvovalo houkání sýčka. Navzdory nedalekému potoku bylo tak teplo, že jsem spal zpola odkopaný. Když ráno vykouknu z hamaky, překvapí mě jasná viditelnost. Mám radost, že si budu moc udělat malou odbočku na samý vrchol Strážova. Do kopce začnu stoupat v 6:45. Než ale nastoupám zhruba 200 výškových metrů, dostávám se do mraku a na Lúkach pod Strážovom (1.130 m.n.m.) je viditelnost maximálně 50 metrů.

Na vrcholku jsem byl před dvěma lety, bylo to super, ale dnes holt pokračují rovnou dál. Sestupuji zase, jako bych měl naděláno v kalhotech. Nevím, jestli je to místním podložím, nebo za to můžou deště předchozích dní, ale klouže to úplně stejně, jako včera. Pak narazím na něco, v co už jsem přestával věřit. Serpentiny!

V půl deváté docházím do vsi Zliechov. Google mi hlásí, že i takhle v neděli ráno tu najdu otevřený obchod potravin. Těším se na pestřejší snídani, ale ukáže se, že dnes je svátek výročí Slovenského národního povstání, a tudíž je zavřeno. Usedám příznačně na lavičku u památníku SNP, vařím si kafe a dojídám ovčí sýr ze včerejška. I tak je to královská snídaně.

Meteorologové změnili předpověď, pršet nemá, jen má být pod mrakem. Ale já se momentálně koupu ve slunci, kolem převážně modrá obloha. Jen vrch Strážov je stále zahalen mrakem.

Pokračuji po zelených pastvinách, mezi mírnými kopci po stranách. Občas se trochu ztrácím, značení tu není nejslavnější. Ale v tom slunci to vůbec nevadí, skvěle si užívám nedělního dopoledne.

Zapadnu do světlého lesa, cesta je široká, lehce se vlní traversem podél hřebene. Občas nějaká stopa v blátě prozradí, že cestu používají nejen lidé.

Obědvám u ohniště u turistického přístřešku, ale vypadá to spíš, jako na nějaké trampské osadě. To mě přivádí na myšlenku, že vlastně ani nevím, jak moc byl (je) tramping na Slovensku rozšířený. U druhého ohniště parta místních mladých asi dvacet minut rozdělává oheň a pak si na něm opéká špekáčky. Prochází dost výletníků, zřejmě tudy vede oblíbená nedělní vycházková trasa.

Vystoupám na Vápeč, skalní útvar, který ční nad krajem.

Zajdu si na vyhlídku a tady se mi konečně dostává vytouženého vrcholového rozhledu po kraji.

Sbíhám serpentinami (!!) do údolí, procházím vsí Horná Poruba. Co se děje následujících 13 km za Hornou Porubou, si nepamatuji. Prostě mám okno. Byl to ten moment, kdy se člověk uzavře do svých myšlenek a přestane vnímat. Jako když si člověk v autě uvědomí, že si nepamatuje, kudy jel posledních 20 km. Vím, že to bylo chvílemi nahoru, chvílemi dolu, nic dramatického. Celkový dojem jsem měl jako z procházky po Brdech. Snad za to mohla ta spousta tábořišť se stabilními ohništi a špalky k sezení kolem nich.

Ze zadumání procitám až příchodem do Trenčianských Teplic. Rázem jsem v jiném světě.

Ospalá noblesa lázeňského města, kde z lepší restaurace hraje živý jazz, v zahradní pivnici chlap se samohrajkou sděluje své lásce, že už mu není dvacet let, lázeňští hosté korzují, pojídají oplatky a zmrzlinu. V samotném centru je sláva, zřejmě k dnešnímu svátku. Na pódiu se střídají kapely, děti tancující s ohromnými plyšáky lidské velikosti. Ale mé kroky míří do pizzerie Teplitz, kterou jsme tu s M před dvěma lety objevili, a tehdy jsme měli pocit, že je to snad nejlepší pizza na světě. Usedám a rovnou objednávám dvě. Ne, takový hlad nemám (byť jsem si k pizze dál zase velký zeleninový salát), ale půl hodiny po mně doráží Mirek. Konečně mě dohnal. Včera skutečně dal 63 km, chtěl s ohledem na předpokládané deště nahnat čas.

Hodujeme (pizza je tu pořád skvělá), sdělujeme si zážitky z posledních dvou dní. Po osmé se zvedám, potřebuji se dostat za město. Mirek naopak zůstává. Nesehnal tu žádné ubytování za slušnou cenu a na mapě není za městem žádný přístřešek, či útulna. Mirek je bez stanu. Má pouze pončo Sea to summit a to je jako přístřešek vhodné opravdu jen pro případ velké nouze.Vůbec se nedá srovnat s pončem od Six Moon Designs, se kterým jsem šel Camino a PCT, u něj je filosofie opačná – je to spíš tarp, který se dá použít i jako pončo. Rozhodl se zkusit štěstí v nějakém lázeňském altánu, nebo pod party stanem z probíhajících slavností. Ještě si domlouváme společný oběd zítra v Trenčíně a já frčím. Vzdálím se jen tak, abych neslyšel hluk města a hledám místo k noclehu. Na poprvé se zamotám do nějakého houští, úplně ztratím smysl pro směr. Druhý pokus je úspěšný, zaparkuji „na Pražáka“ hned vedle cesty. Teď už nikdo kolem nepůjde a ráno vypadnu dřív, než se první lázeňští hosté vydají na procházku.

Na to, že dnes všichni očekávali špatné počasí, to byl super den. Špatné počasí se odkládá na zítřek, ale uvidíme. Usínám v deset.

37 km ( celkem 667 km)

2 Replies to “SNP 19. den”

  1. Jakube, neplánoval jsi měsíc? Takhle si budeš muset ještě nastavit cestu až někam na Semmering :-).

    Není to díra v té botě? Ani tyhle se neosvědčily?

Leave a Reply to AnonymCancel reply