SNP 12. den

Posted on

Hned v půl jedenácté mě probudí hlasité zadupání, tak dvacet metrů ode mě, a pak zběsilý úprk. To, co utíká, je velké a těžké. Moje fantazie hned slyší medvěda. No ale říkám si, že strach má velký uši. Asi zatoulaná kráva. I když takhle rychle utíkající…

V jedenáct přichází intenzivní déšť, ale je to jen krátká přeháňka.

Když se ráno balím, všimnu si jen dva metry od hamaky něčeho, co jsem ve večerním šeru přehlédl. Hromádky staršího medvědího trusu. A o kus dál druhou. A další. Zřejmě tu má někdo oblíbené ležení. Takže to v noci mohl být chlupáč. Když v 6:10 vycházím, narazím v zápětí na ceduli varující před zvýšeným výskytem medvěda v této lokalitě.

Mé noční tušení hraničí s jistotou. Chlupáč si byl prohlédnout to velké burrito, ve kterém jsem spal, a na poslední chvíli se lekl.

Začínám cestou po lesní asfaltce, která se po 40 minutách mění na trail. Les se co chvíli střídá s loukami, na kterých se pasou krávy vyzvánějící masivními zvonci.

Docela do toho šlapu. Potřebuji urazit 15 km do Telgártu před jedenáctou, abych stihl otevřený krám. Cesta je mírná, trail se pomalu změní v širokou cestu, až posledních 3,3 km sbíhám po silnici. Míjím pramen Hronu.

V Telgártu nejprve absolvuji šok: krám je zavřený. Pak ale zjistím, že jsou tu dva. Stíhám to 45 minut před zavíračkou. Dokupuji jídlo na tři dny. Pak stojím před rozhodnutím, zda čekat, než otevře hospoda a dát si oběd ve vsi, nebo vyrazit rovnou. Volím druhou možnost, raději si dám časnou večeři na Andrejcové. Ještě si tam pro jistotu zavolám, aby se mnou počítali s noclehem.

Začínám nastoupávát na Kráľovu hoľu. Tisíc výškových metrů na šesti kilometrech. Nejprve les, pak dlouho hustý travnatý porost (jsem tak rád, že to nejdu v dešti) a nakonec jen borůvčí a tráva. Už po prvních 500 metrech pochopím, že ukazatel oznamující čas 3 hodiny na absolvování těch šesti kilometrů vůbec nebyl přehnaný. Zase jednou cítím každý rok, kdy jsem se nehýbal. V protisměru potkávám SNPéčkaře Braňa (36, Bratislava). Je to jeho první větší výšlap. Říká, že raději ani moc nespí v lese, jaký má respekt z medvědů.

Jdu zvolna, nemám kam spěchat. Cíl je pro dnešek daný a ne příliš vzdálený.

Těsně před vrcholem se stezka napojuje na silnici, kde se to jen hemží cyklisty. Můj obdiv si získává máma, která za svým kolem táhne dětský vozík, a pak ještě na špagátě kolo staršího děcka. A za nimi se rýsují Vysoké Tatry. Dojem trochu zkazí pozdější zjištění, že jela na elektrokole.

Nahoře dost fičí (3 Bf), ale k mému překvapení není pod mrakem. Je tu dost lidí a kromě slovenštiny slyším i němčinu, polštinu a italštinu. Na chvíli si sednu, dám si krátkou svačinu, a pak pokračuji po hřebeni směr západ.

Hřeben je holý, pohled do kraje jak na divadle. Na pravo z oparu vykukují Vysoké Tatry, na levo Muránska planina.

Docházím Miša (40) a jeho dva syny Thea (11) a Dominika (9), odněkud z Malých Karpat. Kluci jsou jak z divokých vajec, pořád pobíhají a blbnou na trávě. Závidím jim tu jejich energii. Chodí takhle po horách s tátou každou dovolenou. Odtud se ještě chystají do Polonin. Jsou rychlí jak vítr, ale neposíchají, co chvíli někde zastaví. Jejich cíl je taky Andrejcová.

Je slunečno, jen občas se přežene mrak. Jsem rád, že předpovězený odpolední déšť se nekoná. Ale zítra se to má začít kazit…

Kolem páté lehce klesnu a docházím na samotnou útulnu Andrejcova. Tohle je spíš malá spartánská horská chata typu refugio, jak to znám z Korsiky. Má správce, skromnou kuchyň a bar. Za 5 euro tu má člověk místo na palandě, nebo v erárním stanu. A nebo si tu lze postavit zdarma stan vlastní. Jsem rád, že jsem si zamluvil místo, hamaku tu pověsit nelze a lidí rychle přibývá. Je to asi nejpopulárnější útulna v Nízkých Tatrách.

Dám si pivo, zelňačku a přisedám si k partě SNPéčkařů jdoucím mým směrem. Mirek Šimon, Ivana, Lucka, Rado a Petra na sebe v různou chvíli narazili a jdou teď spolu. Šimon je původní parťák Tatiany ze včerejška a Ivana zase Copyho. Což mi připomíná, že ti dva se chystali taky dorazit, ale moc to reálně nevypadá. Asi nestihli otevřený krám v Telgártu a budou tam muset počkat do zítřka.

Přisedá si k nám dvojice z Berlína – Mona a George. Způsobí tu pozdvižení, když se vykoupou v ledovém jezírku u pramene.

Takže se sedí, probírají se historky nejen z této cesty (na tu, jak lišky v noci ukradly vše nestřežené, včetně odložených hůlek, a pak olizovaly uši některých spáčů asi nikdy nezapomenu), ale i z cest z různých koutů světa. Dojde i na kytaru a díky východňárské klice, která si časem přisedlé, i na oheň.

Žeruchovice, místní pálenka tu probíhá několikrát dokola, od jisté chvíle jsem rád, že už několik let kořalku nepiju. Zpívá se německy, slovensky, anglicky. Na češtinu nedojde, mé prsty zvyklé na malý ukulele hmatník svůj boj s kytarou prohrávají. Exceluje zejména zpěv Mony, ale časem je převálcovaná táhlými slovenskými lidovkami. Dobré to je. Takhle tvář SNP mi dosud chyběla. Kolem půl desáté mě přemůžou mé vnitřní hodiny a odeberu se mezi prvními na lože. Ostatní mě následují nedlouho poté.

31 km (celkem 430 km)

5 Replies to “SNP 12. den”

  1. Znie to super, aj tento úsek, aj to SNPčkárske stretnutie na Andrejcovej. A strašne ma pobavilo ako si nám premenoval Nízke na Malé Tatry 😉 ale veď je to asi aj výstižné.

  2. Andrejcová je boží! <3 Před šesti lety se nám tam tak líbilo (a vlak domů z Telgártu nám jel až za tři dny), že jsme tam za pomoc s výstavbou studánky (myslím, že už teda vypadá zase jinak, ale tehdy jsme na ni byli moc pyšní) a se zvelebováním okolí spali dokonce dvě noci 🙂 Nízké Tatry jsou láska, přeju krásný přechod!

  3. Ahoj.
    Krásne zážitky a fotky. Dúfam že ti počasie vydrží, nám sa od Čertovice pokazilo a bola by to škoda lebo západná časť je na výhľady bohatšia.

    Ďakujem za zdieľanie zážitkov

Leave a Reply to NinaCancel reply