SNP 8. den

Ráno mě skutečně probudí střelba ze střelnice, ale zní dostatečně vzdáleně.

Vycházím po sedmé. Lesní cesta se záhy mění v asfaltku a ta se připojí k silnici s hustým provozem. Krajnice je úzká a když mě míjejí tahače s návěsem, raději se zastavuji napůl v pangejtu. Naštěstí to trvá jen něco přes kilometr do obce Cemjata. V ní bývaly v minulosti lázně. Dnes už je to spíš zahrádkářská kolonie a bývalé lázeňské budovy dnes slouží jako domov důchodců.

Následující rozmoklá lesní cesta působí jako balzám na chodidla. Po dalších čtyřech a půl kilometrech zase přecházím na asfalt. V obci Radatice si v krámě kupuji snídani.

Usedám na jednu s přilehlých laviček. Vedle mě snídá parta místních chlapíků pivo a borovičku. O něčem živě diskutují, ale rozumím jim každé páté slovo. A není to alkoholem.

Míjím Prokopov mlýn a moc se mi líbí cesta údolím podél potoka Sopotnice.

V jednu si čtyři kilometry před Kysakem vařím oběd. Než ho dojím, rozprší se. Kysak jako takový mě nějak zvláš neuchvátí. Je to především významný železniční uzel.

Zaujme mě v něm ale stěna, na kterém je graficky zobrazena celá Cesta hrdinů SNP s jejími významnými body. Při pohledu na ni mi dochází, že při započítání cestu přes Poloniny jsem vlastně téměř v jedné třetině.

Za městem nasazuji na stoupání na Vysoký vrch, když se ve mně něco změní. Najednou mě to začne strašně bavit. Jakoby někdo v mé hlavě přepnul přepínač. Zaplaví mě ten známý pocit štěstí, svobody. Vědomí toho, že jsem na trailu. Jakoby teprve teď začala působit droga, kterou jsem si poprvé vzal před osmy dny. Ne že by mě to doteď nebavilo. Ale najednou si připadám, jako opilý. Vůbec poprvé si strkám do uší sluchátka a pouštím si na chvíli hudbu. Boba Dylana, jak jinak.

Na vyhlídce Janošíkova bašta se přede mnou rozprostře kaňon, kterým protéká řeka Hornád. Uvědomím si, že už přestalo pršet.

Na vrchol do sedla pod Vysokým vrchem se dostávám v pět. Dalších osm kilometrů pokračují po hřebeni, lehce naklesávám. Docházím k vyhlídce, ze které jsou údajně vidět Tatry. Něco v mlžném oparu zahlédnu, ale zda jsou to Tatry, nebo ne, těžko říct. V 18:45 docházím to lyžařského střediska, ze kterého už pod sebou vidím nejen obec Kavečany, ale i Košice.

V sedm jsem na kraji Kavečan, kde už mě s autem očekává můj první anděl téhle cesty, Peter (39, Košice).

Peter se v roce 2020 chystal na Pacific Crest Trail, měl vyřízený permit, zakoupenou letenku… A covid mu to, jako mnohým z nás, celé zkazil. Jako náhradní program šel SNP. Z Bratislavy na Duklu to zvládl za 18 dní!

Pro dnešek mi nabídl azyl v Košicích. Přiznávám, že jsem přijal bez velkého váhání, zejména pro své více než týden neprané oblečení. Za okamžik jsme ve městě, kde se ještě zastavujeme u Petera v práci. Pracuje jako veterinář. Při té příležitosti mi ukazuje několik svých exotických pacientů.

A pak hned zamíříme k Peterovi domů. Půjčuji si čisté oblečení, své špinavé hážu do pračky a sám mizím pod sprchou. Mezitím dorazilo Peterovo děvče Ester. Vymydlený s nimi usedám v kuchyni, kde mě čeká jen pro mě připravený „hiker box„. A aby byl jo stylový, je v něm i láhev americké vody Smart water. Přesně tuhle láhev jsem si před pěti lety koupil v San Diegu, provázela mě jako láhev na vodu celý trail a vlastně i ty všechny další. Jen v ní dnes nosím palivo na vaření.

Hodinu si povídáme a večeříme nachystané palačinky. Dvacet minut před chodeckou půlnocí (20:40) se Ester s Peterem zvedají, mají na dnešek ještě jiný program u rodičů.

Byt mi nechávají v plen.

Já krátkce telefonuji s domovem, dovyčistím, co potřebuji dovyčistit a rychlé mizím v peří.

44 km (celkem 284 km)