SNP 6. den

Posted on

Když se ve 2:00 budím na psaní, stále v dálce blýská. Včera u večeře v penzionu jsem na půl ucha zaslechl, že v nedalekém okolí jsou dokonce záplavy. A prý mě zítra čeká výrazný déšť. Ale zítra je zítra.

O co jsem včera později usínal, o to se dnes později budím. Nocležiště opouštím v sedm. Ještě si hned nafiltruji vodu z potoka a už nastupují ke stoupání na Stebnickou Maguru (900 m.n.m.). Cestou si zvládnu přemáchnout prádlo v potoce.

Výstup je docela výživný, naštěstí zmírněný serpentinami. Sláva! Už jsem měl dost těch výstupů přímo do krpálu. Cesta je nepříjemně rozbahněná, ale není to nic kritického. Neprší, je teplo. Jen těsně pod vrcholem vstupuji do mraků. Nahoře jsem v 9:00.

Vedle velkého televizního vysílače je přístřešek, ve kterém si 15 minut odpočinu. Nesnídám. Plánuji si dát v poledne v Bardějově dva obědy, a tak se odbytu jen čokoládovou tyčinkou.

Sestup je výrazně mírnější, což má kolena oceňují

Okolo půl jedenácté vstupují do Bardějovských kúpelí. Obklopuje mě pitoreskní směsice architektury.

Zašla sláva rakousko-uherské velkoleposti, pompa socialistického funkcionalismu, omšelé zchatralé baráky odhadem ze 70. let i kapitalistické baroko. Je to jako cestovat na pár metrech strojem času napříč posledními stopadesáti lety.

Na promenádě si kupuji své první espresso od začátku cesty, pořádného dvojitého nakopáváka a zamířím směr Bardějov.

V lesoparku se přibližují ke kvílení motorové pily, opatrně se rozhlížím, odkud na mě padne podťatý strom. Naštěstí docházím k chlapíkovi, který likviduje padlý kmen uprostřed cesty. Jak mám ve zvyku v podobných situacích, poděkuji mu, že udržuje stezku průchozí. Dá se se mnou do řeči, představí se jako správce lesoparku, a když se loučíme, sundá si rukavice, aby mi mohl potřást pravicí a popřát štěstí na cestě. Moc mě baví, jak jsou zde lidi komunikativní. To ze západní Evropy neznám moc, Českou republiku nevyjímaje. Pouze z USA a Gruzie.

Po chvíli se přede mnou otevře výhled na Bardějov. Zarazí mě paneláky na okraji, čekal jsem důstojnost středověkých hradeb. Holt pozůstatek budování socialismu.

Hned na kraji města je velký Kaufland, který využívám ke své první dozásobovací zastávce. Nemám padesáticentovou mincí na vozík, což je dobrá záminka dát si velkou porci gyrosu ve stánku před supermarketem jako svůj první oběd, „jen abych dostal za dvacetieurovou bankovku nazpět drobné“.

Při nákupu se trochu utrhnu ze řetězu. Když cpu nákup do batohu, připadám si jako bych neměl v dalším týdnu potkat civilizaci. Hned večer musí začít má oblíbená hra „sněz to, co je nejtěžší“. Takže jako první padne ovoce a sýry.

Dostávám se do gotického centra a to už je opravdu krásné. Projdu se po hradbách, navštívíme baziliku svatého Jiljí (ta je opravdu skvostná), obejdu náměstí, procourám okolní uličky.

Jdu si dát druhý oběd do regulérní hospody. Volím tu s názvem Slovenský pub, ať je to stylové. Vítá mě obrovský obrázek Švejka na stěně a velký výběr českých piv. Alespoň že si můžu dát perkelt s haluškami.

A potom dlouhou siestu. Můj žaludek je tím množstvím jídla zaskočen. Přece jen ještě nestačil za necelý týden vyhladovět natolik, aby bral dvojí porci jako samozřejmost. Za 14 dní už to bude jiné.

Po třetí hodině opouštím město. Začátek je tradičně příměstsky asfaltový. Slyším, jak v dálce už zase „Pán Bůh větrá peřiny“. Sem to má dorazit podle předpovědi kolem půlnoci a já bych si přál, aby se tentokrát Norové nepletli. Hlavně ať to přijde, až budu někde usalašený pod plachtou.

Uvědomím si, že jsem si v hospodě zapomněl doplnit vodu. V Mihaľově proto prosím rodinku sedící na zahradě u cesty a oni mi ji s ochotou dočepují. Nádavkem dostanu i doporučení na místo k noclehu.

Já mám stále hezky a sluníčko pěkně připaluje. Hřmí ale stále blíž a stejně jako včera si všímám, že to má zvláštní charakter. Jeden hrom se přelévá plynule do druhého. Zní to jako jeden kontinuální zvuk. Jakoby někdo válel prázdné pivní sudy.

V pět už se bouře pohybuje na sever těsně podél mě. Fascinovaně pozoruji blesky. Občas jich stroboskopicky následuje několik za sebou. Jeden vytvoří cestu a další ho v zápětí následují. Všechny tak mají stejný tvar a udeří do stejného místa.

Od Mihaľova do Hervartova je to 7 km po rozpáleném asfaltu, ale v Hervartově je mi odměnou nádherný dřevěný kostel sv. Františka z Assisi z konce 15. století.

Také je zapsán na seznam památek UNESCO. A na konci vesnice je krásná hospoda. Kdybych tušil, že zde skutečně bude (po zkušenostech předchozích dní už jsem značně nedůvěřivý k jejich výskytu na mapě), nechal bych si druhý“oběd“ až na sem. Takhle si dám jen malou Kofolu a začínám svůj poslední výstup dne. Čtyřistapadesát výškových metrů na třech kilometrech. Až po chvíli si všimnu, že tudy vede i lesní křížová cesta. No teda jestli tohle chodí místní věřící, tak to opravdu musí vypadat jako cesta s křížem na Golgotu.

V půlce kopce zastavuji v přístřešku a sním si jeden pomeranč. Nikdy mi nechutnal lépe. Na vrcholu v sedle Žobrák jsem o sedmé.

Křížová cesta je zakončena úplně jednoduchou kaplí. No je to spíš turistický přístřešek (v mapě je i tak značená) se dřevěným stolem místo oltáře a pulpitem na čtení. Kolem jsou rozesety špalky na sezení. Mše tady sloužená musí být krásná.

Popojdu pár metrů k blízké rozhledně, kde už je usalašená košická partička. Jdou úsek z Dukelského průsmyku do Košic. Vyráželo jich dvanáct, ale už jich je jenom osm. Souputníci jim postupně odpadávají. Rozhledna je to krásná a na rozdíl od těch předchozích na cestě je z ní i pěkný výhled do kraje.

Ve spodní části rozhledny je útulna. Měl jsem v plánu tam přečkat dnešní bouřkovou noc, ale nebudu tu partě překážet, už tak ji spolehlivě zaplní. Ostatně, nevím zda by to bylo bezpečné: bylo jich dvanáct, teď je jich osm, kolik jich bude zítra ráno?? Popojdu ještě asi jednu míli, dám si pozor, abych nebyl moc vysoko a věším si hamaku. Dneska v konfiguraci „velká voda“. Trochu to vypadá, jako levitující stan.

Vzhledem k vydatnému obědu dnes dávám jen studenou večeři. Kolem deváté ustává hřmění a já mizím v peří.

31 km (celkem 204 km)

5 Replies to “SNP 6. den”

  1. Slovenský značkař vede cestu vždy přímo do kopce, patrně za to může borovička. Pozor na všechny kopce, které mají v názvu slova Macura a Kozí……hi hi.

  2. jen upřesňuji dataci kostelíka: Kostel svatého Františka z Assisi je dřevěný římskokatolický kostel z konce 15. století, který se nachází ve slovenské obci Hervartov v okrese Bardejov. Jedná se o nejstarší a nejzachovalejší dřevěný kostelík na Slovensku. Od roku 1968 je kostelík a jeho zeď národní kulturní památkou. V roce 2008 byl zapsán spolu s dalšími sedmi dřevěnými kostely do seznamu Světového dědictví UNESCO. Wikipedia

    1. Bene děkuji, v textu to opravuji. Vycházel jsem z toho co mi řekli místní a nikde jsem si to nekontroloval.

Leave a Reply to JakubCancel reply