Hranice ČR ohlédnutí

Posted on

Obejít si Českou republiku pohraničím bylo rozhodnutím z nouze. Ve finále se to ukázalo jako skvělý nápad hned z několika důvodů. Přestože mám naši zemi celkem slušně prochozenou z krátkých víkendových či týdenních výšlapů, obejít si ji na jeden zátah je zážitek zcela jiné kategorie. 95 % míst, kterými jsem procházel, jsem již znal. Ale mnohé jsem si nepropojoval dohromady. Vnímat, jak se rovina jižní Moravy zvedá v kopce Bílých Karpat, uvědomit si přechod z Krušných hor do Českého lesa a tak dál. Díky domácímu prostředí a návštěvám z domova jsem nezažil takový pocit odloučení, odtržení od každodenní reality. I když jsem si zakázal (resp. neměl jsem důvod) sledovat zpravodajství a život na sociálních sítích, život veřejného prostoru mne zasahoval víc, než jsem na svých dlouhých výšlapech zvyklý. Zažil jsem také něco, co se mi jinde nepodaří. Hodně lidí mi díky blogu psalo, že půjdu kolem jejich domova a nabídlo mi možnost noclehu, sprchy, vyprání prádla. Čtyřikrát jsem toho využil a vždycky to bylo skvělý setkání. Děkuji všem, i těm, jejichž nabídku jsem nevyužil. Taky jsem se párkrát setkal s trail magicem, který byl připraven přímo pro mě, a vím o několika, které jsem minul, protože jsem neměl pevně stanovenou cestu a šel jsem jinudy. I za to všem děkuji!

Druhým neplánovaným elementem bylo velké množství deštivých dní. To řádně prověřilo mou výbavu, původně nakonfigurovanou na cestu v deštivých Apalačských horách. Některé části výbavy se osvědčily, u některých jsem pocítil nutnost změny. Každopádně jsem za tuhle zkušenost moc vděčný, protože jsem ji učinil v bezpečí domova a intenzita zátěže nebyla tak veliká, jakou očekávám na východě USA. Mám tedy možnost se na případné budoucí absolvování AT lépe připravit.

Úplně nejzásadnější pro mne ale byl exkurz do národních dějin minulého století, které se na podobě pohraničí podepsaly víc, než kdekoli jinde v naší zemi. Je něco jiného vidět o víkendu pár řopíků nebo jít na prohlídku do betonové pevnosti a něco jiného kolem nich procházet celé týdny. Tolik železobetonu, tolik do něj vkládané naděje, tolik zmarněného úsilí. A byly tu i další připomínky událostí spojených s boji druhé světové války. Pak všechny ty vybydlené, zničené a zmizelé vesnice. Tolik zla způsobeného na našich spoluobčanech, jejichž rodiny žily v tomto prostoru stovky let. Jsem dalek jednostrannému nahlížení dějin, vím, že se nic nedělo bez důvodu. Najít původní zárodky zla a bezpráví, které se v našem pohraničí tak razantně projevilo, je velmi komplikované a pro mě těžko pochopitelné. Tohle nechám historikům. Já jen sledoval smutná svědectví všech těch událostí. Zmizelé obce, školy, hospody. Hřbitovy s ulámanými kříži. Ruiny kostelů. Pomníčky zastřeleným. Zbytky ostnatého drátu, kterým zde bylo několik generací uvězněno. Ne někým cizím, ale lidmi z vlastního národa. A poslední kapkou pro mne bylo zhlédnutí expozice o osudu Heliodora Píky v Památníku II. světové války. Člověka, který se celou svou kariérou obětoval pro svobodu naší země a my se mu (lépe řečeno tehdejší představitelé vlády v naší zemi) odvděčili zhanobením a zabitím. Ten den to se mnou emocionálně otřáslo mnohem víc, než jsem přiznal v deníkovém zápisu. Říkal jsem si, že se nedivím současnému stavu věcí veřejných, že si snad ani nic lepšího nezasloužíme.

Asi bych svou cestu končil ve značné depresi, kdybychom čtyřicátý šestý den nedorazili spolu s M do Neratova. Do místa, které bylo postiženo stejně temným osudem, jako mnoho jiných pohraničních vsí. Neratov najednou v kontrastu toho všeho zmaru zazářil jako místo naděje. Místo, které nezastírá minulost, ale dokáže ji přetavit v něco nového, smysluplného. Lidé kolem kněze Josefa Suchára probudili k životu nejen vesnici samotnou, ale činnost jejich společenství je patrna v celém regionu. Je to jen jedna jiskra, ale věřím, že když se to podařilo tam, mohlo by se to časem podařit i jinde. A já jsem získal zpátky naději, že to s námi nemusí být tak černé.


Výbava

Budu hodnotit pouze novinky ve výbavě nebo věci, s jejichž využitím jsem měl jiné zkušenosti, než v minulých letech. Hodnocení zbytku lze nalézt v ohlédnutí za CDT a HRP. Kompletní gear list je v příspěvku Hranice ČR příprava.

Batoh GOSSAMER GEAR Gorila 40

Jedinou změnou u něj oproti letům minulým bylo použití igelitového pytle na suť jako lineru. Oproti dříve používaného pytle na odpadky byl výrazně odolnější mechanickému poškození, a tak uchovával všechny nesené věci bezpečně v suchu i v několikadenním deštivém počasí.

Hamaka DREAM HAMMOCK Darien

Jít s hamakou, místo spaní pod tarpem či ve stanu, bylo nejlepší rozhodnutí, jaké jsem před cestou udělal. V našich podmínkách je jednodušší najít dva stromy vzdálené 5 – 8 kroků, vhodné k zavěšení hamaky, než najít rovný, suchý plácek k postavení stanu. Ve dnech intenzivního deště, kdy země už nebyla schopná absorbovat vodu, jsem měl jistotu, že se každou noc vyspím v suchu a dostatečně chráněný před deštěm. S tím se dá přečkat i celý den chození v mokru. Hodně lidí má pocit, že z hamaky musí bolet záda. To platí o komerčních zahradních hamakách. V hamace s asymetrickým střihem se nespí od kraje ke kraji. Velmi zjednodušeně si to lze demonstrovat na listu papíru. Stačí vzít čtvrtku A4 uchopit ji za dva protilehlé rohy. Když je přiblížím k sobě, vznikne mezi druhýma dvěma rohy rovina. Podobně je tomu u hamaky. Člověk spí téměř rovně, často v ní bez problému spávám na boku. Tato konkrétní hamaka mi byla ušita na míru (firma Dream Hammock je šije buď sériově, nebo dle zadaných požadavků, přičemž nejdůležitější parametr je výška budoucího majitele). Spalo se v ní skvěle, po počátečním laborování jsem se ji naučil rychle věšet a bourat (má starší Hennessy Hammock Ultralite Backpacker Zip měla jiný systém věšení). Ocenil jsem, že se v ní dá i pohodlně sedět – večery v dešti, kdy jsem si sedě v ní jako v kanapátku mohl narozdíl od stanu či tarpu vychutnávat okolní krajinu, byly fantastické. Moskytiéra mě chránila před útoky hmyzu a zvyšovala tepelný komfort. To vše bez otravné kondenzace, kterou znám z tarpů, či jednoplášťových stanů. Bylo to vyváženo vyšší váhou celé sestavy, protože na hamaku je nutné nahlížet jako na systém složený z hamaky samotné, jejího zateplení a zastřešení. Pokud půjdu v budoucnu na trail s dostatečným zalesněním, bude hamaka jasná volba.

Rainfly ZPACKS Standard Hammock Tarp

Šestiúhelníkový (hex) rainfly je nejběžnější typ zastřešení hamaky. Dříve jsem používal čtyřúhelnkový asymetrický střih (diamond shape), který byl menší a lehčí, ale vhodný tak na jednu deštivou noc či odpolední bouřku. Naproti tomu standardní model mi poskytl dostatečnou ochranu i při několikadenních deštích a to i při večerních přípravách v kempu (vybalování, vaření, převlékání), tak při ranním balení. Za velký benefit považuji možnost postavit nejprve rainfly a až pak v suchu stavět samotnou hamaku. Další výhodou je, že jej lze postavit do stojné výšky, není třeba se pod ním krčit jako ve stanu.  Díky balení do dvou dlouhých rukávů (snake skins) lze rainfly nad hamaku natáhnout, aniž bych jej rozbaloval. Zůstává tak za jasné noci v pohotovosti, kdyby přišla nečekaná přeháňka. V takovém případě jej lze nad hamakou roztáhnout během jedné minuty. Většinou mám jednu stranu zakolíkovanou co nejblíž k hamace a druhou zvednutou téměř vodorovně. Můžu se pod ní volně pohybovat a mám dobrý rozhled do kraje. Při mírném dešti mě i při této konfiguraci dostatečně chrání. Když prší víc, kolíkuji i druhou stranu co nejblíže hamace. Při opravdu velkém dešti a větru stavím vše (hamaku i rain fly) co nejníže, až se okraje přístřešku téměř dotýkají země. Za jeden z mála nedostatků spaní v hamace oproti stanu lze považovat menší soukromí, ale pro ty, kdo jsou zvyklí spát pod širákem, to nehraje roli. Sázka na tenhle konkrétní kus byla dobrá, přístřešky a stany z cuben fiberu umí firma ZPack dělat skvělé. Oceňoval jsem množství kotvících bodů, při velkém větru jich lze využít až deset. Pokud v budoucnu vyrazím do podobných povětrnostních podmínek, bude naprosto dostatečný. Pokud bych ale jel do míst, kde prší výrazně víc a déšť je navíc doplněn silnějším větrem (a třeba Appalachian Trail je tím proslulý), zvážil bych přístřešek o něco rozměrnější s možností zakrytí v čele a v nohách, a zamezit tak dešti jakoukoli možnost proniknout k hamace. Bude objemnější a těžší, ale opět: při vědomí, že bude člověk večer v teple a suchu, zvládne šlapat v mokru a chladu i několik dní.

Zateplení hamaky WARBONNET Yeti Underquilt 20F 

Jedná se o underquilt v torzo délce, kryjící záda od zadku po ramena. V kombinaci s torzem karimatky mi toto zateplení hamaky zajišťovalo dostatečný tepelný komfort. Obzvlášť ve spojení s vrchním quiltem KATABATIC GEAR Alsek 22°F. Trochu jsem měl obavu z navlhnutí underquiltu v deštivých dnech, ale překvapivě zůstával sušší než samotný quilt, kterým jsem se přikrýval (u něj se více projevovala kondenzace). Dvacítka v názvu značí, že je určen do teploty 20°F, tj. -6°C. Podle mě je to nadhodnocené, komfortně se s ním vyspím maximálně do 0°C a pak už pociťuji chlad. Na výlety, kde se teplota pohybuje více pod bodem mrazu budu i nadále raději využívat delší verzi underquiltu pokrývající celou délku hamaky (HAMMOCK GEAR Incubator 0°F).

Pěnová karimatka (ořízlá – torso) – ACRA L04 (8 mm)

Původně jsem vyrážel s karimatkou GOSSAMER GEAR Nightlight Sleeping Pad, o kterou jsem v silném větru na Sněžce přišel hned první ráno. Pouhých osm milimetrů tlustou pěnovku bych si za normálních okolností asi nepořizoval (neměl jsem nic jiného na výběr), ale nakonec se ukázala jako naprosto dostatečná. Mám pro ni čtvero využití. Přes den slouží jako výztuha zad batohu a jako izolace při posedávání na studené zemi při pauzách. V hamace ji používám jako tepelnou izolaci pod nohy, tam kde tělo nechrání krátký underquilt. Zároveň slouží jako primární izolace v případě, kdy musím spát na zemi. Tento případ nastal tentokrát jen jednou. Při spaní na zemi (resp. na půdičce turistického přístřešku) jsem pod sebe položil ještě underquilt. Sice nijak výrazně nezvedl tepelný komfort (slehlé peří neizoluje), ale alespoň jsem spal na měkčím podkladě. Příště s ní půjdu klidně zas.

ZPACKS Groundsheet poncho

Tohle pončo je zcela zásadní novinkou v mé výbavě. Obecně je chození v ponču v náročnějším terénu, obzvlášť za silnějšího větru, trochu komplikované. Tenhle kousek ale tvoří poměrně úzký a krátký “pytel” s kapucí a otvory pro ruce. Ruce a nohy (od stehen níže) jsou sice exponovány dešti, na druhou stranu to však umožňuje větší pohyblivost. Ani při větším větru nemá člověk pocit, že kolem něj plácá uvolněná plachta. Pončo chrání před deštěm nejenom mě, ale i batoh (narozdíl od pláštěnky na batoh do něj neproniká voda stékající po zádech), stejně tak jako kapsy připevněné zepředu na ramenních popruzích, kde nosím elektroniku (foťák a telefon). Na výšlapech v oblastech, kde mnoho neprší (jako bylo PCT a CDT), je použití ponča diskutabilní a kdybych tam vyrážel znova, opět bych se bez něj obešel. Ale v deštivějším prostředí považuji jeho použití za velmi vhodné. Navíc, tenhle konkrétní model lze pro případ spaní na zemi rozepnout a použít jako grounsheet, podložku na spaní. Při spaní v hamace za obzvlášť nepříznivého počasí jej zase lze zavěsit pod hamaku jako extra vrstvu chránící před větrem a deštěm péřový underquilt.

Kolíky 6.5 inch Red Tough Titanium Tent Stakes

Kolíky jsem bral hlavně pro případ, kdybych musel spát na zemi, a tudíž by bylo nutné pevněji ukotvit tarp. Při spaní v hamace jej totiž většinou kotvím za okolní stromy či pařezy. K tomuto účelu jsem je nevyužil, ale mám s nimi z předchozích špacírů velmi dobrou zkušenost. Neplánovaně jsem dva z nich začal používat k pověšení samotné hamaky: kotvící popruh jsem omotal kolem kmene stromu a udělal na něm kolem kolíku jednoduchý uzel. Na uzel jsem zavěsil oko hamaky. Ráno pak stačilo tenký a hladký kolík z jádra uzlu jednoduše vytáhnout a ten se sám rozpadl – už žádné ranní zápasení s uzly utaženými “na krev“.

Filtr na vodu SAWYER Micro

Tenhle model je oproti dříve používanému SAWYER Squeeze výrazně menší. Přitom rychlost průtoku je pouze cca o 20% horší. Vzhledem k tomu, že k filtraci využívám gravitaci a nemusím po sestavení celého “systému” vynakládat žádné další úsilí, vůbec mi to nevadilo. Když jsem filtroval přes den, většinou jsem zavěsil vak s filtrovanou vodu na vhodný strom, podíval se do mapy na úsek před sebou a než jsem snědl tatranku, měl jsem 1,5 litru vody přefiltrované. Nadále se tohoto modelu přidržím.

Zapalovač BIC Mini

Zklamání. Je sice malý a lehký, ale škrtání je v nižších teplotách velmi bolestivé. Po pár dnech jsem jej vyměnil za bezejmenný model s “tlačítkovým” škrtátkem.

Pytlík na jídlo SEA TO SUMMIT Ultra-Sil Dry Sack 8L

Kapacitou sice víc než dostatečný, ale hned v prvních dnech se mi začal trhat. Nedělaly mu dobře tužší obaly potravin. Asi se vrátím k pytlíku z odolnějšího cuben fiberu.

Péřovka FEATHERED FRIENDS Eos Men’s Down Jacket

Skvělá péřovka s fantastickým poměrem tepelný komfort / váha. Pouze se ukázalo, že do takto deštivého počasí by se mi víc hodila izolační vrstva z umělých vláken. Několikrát jsem při odpočinku v přístřešku za deštivého dne nevydržel a oblékl si ji na navlhlé triko či mikinu. Peří vlhkost rychle natáhlo, termoizolační schopnost se ztrácela. Umělotina bude sice těžší, zato trochu toho vlhka snese lépe.

Nepromokavá bunda ZPACK Vertice jacket

Zpočátku jsem z ní byl nadšený. Fantasticky lehká, dobře dýchala, dokonce měla na ultralight bundu vzácné ventilační otvory v podpaží. Měla jen jednu “drobnou” vadu. Již asi po týden používání v dešti začala ztrácet nepromokavost. Navíc začalo po měsíci odpadávat podlepení švů. V tu chvíli jsem ocenil, že mám s sebou pončo. Tak jsem měl ve vytrvalém dešti mokré pouze ruce. Při chůzi mírným terénem jsem si dokonce ruce schovával dovnitř ponča. Jako větrovka nebo jako bunda, která má chránit před přeháňkou či krátkou bouřkou, je fajn. Ale na dlouhý výšlap v dešti je celkem nevhodná. Na firmě ZPack mě baví, že stále zkoušejí nové materiály a postupy. Někdy jsou výsledky fantastické (tarpy, stany, pončo), někdy to holt nevyjde (batohy, bunda do deště). Buď se vrátím k osvědčené MONTANE Minimus Jacket, nebo budu hledat ještě odolnější alternativu.

Nepromokavá sukně ZPACK Vertice Rain kilt

Přestože byla ze stejného materiálu jako bunda, byl jsem z ní naprosto nadšen. Narozdíl od kalhot do deště se snadno a rychle nasazovala, nepařil jsem se v ní a méně mne omezovala v chůzi. Možná bych mluvil jinak, kdybych musel jít technicky náročnějším terénem a víc podlézat či přelézat popadané stromy. Nevím. Do budoucna se sukně rozhodně přidržím. Otázkou je, jestli si nepořídit jinou z nepromokavějšího materiálu. ZPack má i verzi z cuben fiberu, ale ten je částečně průhledný. Vzhledem k tomu, že oblečení do deště používám jako jediné oblečení, když peru ve městě, bylo by použití průhledné sukně značně diskutabilní.

Merino triko RAB Forge

Oproti dříve používaným trikům RAB MeCo 120 a Merino +120 má menší podíl merina (47%) a větší podíl polyesteru (53%). Merino vlna je do syntetického vlákna zapletena tak, aby byla vlna chráněna proti oděru. Triko bylo tedy mechanicky výrazně odolnější (u starého modelu by se na něm už po dvou měsících objevily první díry) a díky většímu podílu syntetiky rychleji schlo. Za to však je méně pachu odolné. Vzhledem k tomu, že triko zhruba jednou za tři – čtyři dny přepírám v potoce, neviděl jsem v tom problém a změnu poměru použitých materiálů vítám.

Triko ICEBREAKER Merino 200

Tentokrát jsem si vzal triko s dlouhým rukávem s větší gramáží. Předpokládal jsem, že budu mít nižší teploty. Očekávání se nepotvrdilo a klidně jsem mohl mít triko tenčí. Po pravdě, jednalo se o triko darované a darovanému koni… Jinak jsem s ním byl spokojen.

Držák na foťák THE STICKPIC 3

Jeho použitím lze vytvořit z trekové hůlky “stick of shame” alias selfie tyč. Párkrát jsem ho využil, ale není to až zas tak přínosný doplněk. Příště ho nechám doma.

Power banka ALZAPOWER Onyx 20000mAh

Nejprve jsem si myslel, že s sebou nesu příliš velkou power banku, ale při nemožnosti dobíjení přes den pro nedostatek slunečného počasí jsem byl za její kapacitu rád. Nutno připomenout, že mám kvůli psaní blogu extrémně vysokou spotřebu (denně přetahuji bezdrátově fotky z foťáku do telefonu, 30 minut je zpracovávám, 90 minut píšu deník a pak vše nahrávám na net). Nebýt toho, spokojil bych se s výrazně menší baterií, nebo, v případě pravidelného navštěvování hospod, kde lze elektroniku dobít, s vůbec žádnou.

Solární nabíječka ANKER PowerPort Lite 15W

Tenhle solár se mi skvěle osvědčil na CDT a HRP. Díky němu jsem byl prakticky nezávislý na dobíjení v civilizaci. I tentokrát jsem ve slunečné dny během pauzy na snídani či na oběd dobil telefon o 20% – 30%. Ve zbytku dne jsem průběžně dobíjel power banku. V otevřeném terénu jsem si dokonce troufl dobíjet telefon za chůze. Problémem byl ovšem právě nedostatek slunečných dní a častý pohyb uprostřed stinného lesa. Všichni varují, že použití solární nabíječky je na Appalchian Trailu značně neefektivní. Chtěl jsem si ji tam vzít i přes jejich varování, protože jsem tvrdohlavý a potřebuji si vše vyzkoušet na vlastní kůži. Dnes jsem rád, že jsem se o tom přesvědčil v domácích podmínkách. Pokud se někdy v budoucnu na AT vypravím, vezmu si místo soláru raději větší power banku a budu holt, stejně jako všichni ostatní, závislý na dobíjení ve městech.

Boty ALTRA Lone Peak 3.0

Tohle pro mne bylo letos velké téma. Po pozitivní zkušenosti s Altrami Lone Peak na CDT jsem žil v tom, že jsem již nalezl svůj svatý grál, co se obutí týče. Jenže značku Altra koupil jiný výrobce a vše je rázem jinak. První pár, se kterým jsem vyrazil, byl ze staré řady a byl podle očekávání skvělý. Lehká a prostorná bota, terén byl pod ní cítit tak akorát, dobře dýchala, rychle schla. V půlce cesty jsem ji po 1.200 km preventivně vyměnil za nový model s označením 4.5. Ze začátku jsem z nich byl stejně nadšen, dokonce jsem si pochvaloval, že je trochu užší v patě a noha tak méně plave. Boty ztratily trochu ze své “bačkůrkovitosti”, ale stále měly velký prostor ve špičce, nikde netlačila, dobře dýchala. Jenže po 500 km jsem na ní začal pozorovat první trhliny. Když jsem se s nimi po necelých 800 km loučil, byly už to prakticky sandále a věděl jsem, že dalších 50 km bych v nich už neušel. Je to velké zklamání, obzvlášť když vezmu v potaz fakt, že jsem se posléze obul do původního páru bot (model 3.0) a došel jsem v něm zbytek. Oba páry dostaly víceméně stejnou nálož mokra a terénu. Přitom původní model zvládl 1.400 km bez viditelnějšího poškození a bude mi sloužit ještě nějaký čas. 

Ortéza na koleno MUELLER Compact Knee Support

Na špatná kolena trpím už od desíti let, zejména na jednom je defekt, který bude v budoucnu vyžadovat operativní zásah. Ale jak mi řekl ošetřující lékař, čím později se to stane, tím lépe. Po předchozích zkušenostech jsem tentokrát rovnou vyrazil s ortézou a v náročnějším terénu jsem ji preventivně nasazoval. Koupil jsem ji před dvěma lety na CDT ve Walmartu v Rowlings a úplně vyhovuje mojí potřebě zpevnění kolene. Lehce se nasazuje a nastavuje. Zkoušel jsem i jiné, robustnější, ty mě ale při delším používání dřely. I po dlouhodobém používání vypadá stále ještě zachovale. Na další delší cestu půjde se mnou.

Trekové hůlky LEKI Legacy 16T

I tohle je koupě v USA z nutnosti. Koupil jsem je Mammoth Lake na PCT poté, co jsem dolámal FIZAN Compact Light. Ukázaly se jako nejlepší hůlky, jaké jsem měl možnost vyzkoušet, v ideálním poměru váha / robustnost. Zřejmě pro svou nadváhu a problémy s koleny zatěžuji hůlky více, než je obvyklé. Několikrát jsem u nich vyměnil koncovku (špičku) s hrotem, ale ty odcházejí u všech hůlek, zpravidla po 2.000 km. Mám s nimi nachozeno zhruba 7.000 km a stále jsou v dobrém stavu, neohnuté a se spolehlivými zámky. Jediné, co bych uvítal, je příjemnější madlo, ideálně korkové. Pod názvem Legacy 16T se v Evropě nikdy neprodávaly. Z aktuální nabídky se jim nejvíce blíží model LEKI Makalu Lite.


Načasování

Termín cesty jsem si nevybral záměrně, prostě to tak vyšlo s ohledem na fakt, že jsem měl touto dobou být na AT a že jsem neměl díky corona situaci žádnou práci. Nicméně červen  (+ pár dní před a po) mi přijde jako skvělý měsíc na takovou cestu. Už je dost teplo, ale ještě ne pařáky a jsou to nejdelší dny v roce. Kdybych si termín vybíral, začal bych dřív, třeba 1. května, abych se nedostal do období prázdnin, kdy se cesty najednou skokem začaly plnit dovolenkáři.

Orientace

Občas se mi stane, že kážu vodu a sám piju víno. Vždy se hlasitě stavím proti spoléhání se na elektroniku a doposud jsem chodil podle papírových map. Tentokrát jsem ale podlehl lenosti a šel jsem jen podle map stažených v aplikaci Mapy.cz. Říkal jsem si, že na domácím území se nemám kde ztratit a systém turistického značení je tu tak perfektní, že bych i v případě ztráty telefonu došel. Neměl jsem s tím žádný problém. Jediná věc, která mi vadila, byla, že jsem pro vyobrazení na malé obrazovce neměl přehled o tom, kde se pohybuji v rámci širšího okolí. Naštěstí bývá na každé větší návsi či významném rozcestí velká nástěnná mapa, kde si člověk může zasazení vlastní cesty do kontextu okolní krajiny prohlédnout. Přesto budu na další cesty v zahraničí nosit primárně papírové mapy, kterým nebude hrozit zamrznutí ani vybití.

Zásobování

Původně jsem počítal s tím, že si budu muset, s ohledem na epidemiologická opatření, většinu času vařit sám. Jenže rozvolňování přišlo rychleji, než jsem čekal, a tak jsem rád využíval možnost jíst po hospodách a to často včetně snídaní. Jinak, i kdybych si výhradně vařil sám, není v domácích podmínkách nutné nosit víc jídla než na dva dny, cestou je možné se jednoduše dozásobit. Také jsem letos na trailu příliš nezhubl, jen nějakých šest kilo.


Myslím, že cestu podél hranic by měl absolovovat každý, kdo v téhle zemi žije. Nemusí to být na jeden zátah, jako se to povedlo mně a mnohým jiným. Je možné si to rozdělit na několik etap v několika letech. Je to i cesta naší historií, a pokud má člověk vytržený z každodennosti možnost prožít nějaký čas přemýšlením o minulosti, může začít nahlížet na dění kolem sebe v jiných souvislostech. Myslím, že to se krátkou návštěvou jednotlivých vybraných míst autem nedá nahradit.

Zároveň bych ji doporučil každému, kdo uvažuje o nějakém dlouhém trailu v zahraničí. Všichni děláme chyby a je lepší je dělat na domácím hřišti, kde člověka od domova dělí jednotky hodin autobusem či vlakem. V zahraničí každá chyba bolí (a stojí) víc a v krajním případě může i ohrožovat na životě. I na každé víkendovce se vždy snažím vyzkoušet něco nového. Na dlouhém špacíru pak nemusím řešit maličkosti a můžu si jej o to víc užít.

Špacír ze Sněžky na Sněžku podél státní hranice nebyl vysněný projekt.  Byl to “náhradní program”, abych se doma nezbláznil z nicnedělání. Přesto se změnil ve skvělý zážitek. Je fajn zjistit, kolik krásných míst se dá najít za vlastními humny. Je fajn vědět, že se na tam můžu vypravit kterýkoli víkend. A objevil jsem místa, kam se chci v rámci víkendovek znovu podívat ještě toto léto. Pomalu začínám balit.

15 Replies to “Hranice ČR ohlédnutí”

  1. Ahoj Jakube, díky moc za deník z cesty i za její shrnutí (a zpětně i za všechny předchozí příspěvky z cest) a těším se na další pokračování. Měj se fajn!

  2. Na tuhle část se vždy velmi těším, pač se radši učím ze zkušeností jiných… Díky! Ben

  3. Krásné čtení a sdílení zkušeností je super. Jakube, díky moc a přeji další našlapané kilometry.

  4. Milý Jakube,
    musím pochválit Váš blog. Tolik inspirace a energie. Myšlenka obejít Českou republiku se mi po dočtení „korona trailu“ usadila v hlavě a jsem odhodlaná ji uskutečnit. Díky za Vaše cestovní deníky! Ať to dál dobře šlape!

  5. Díky za reflexi chůze kolem řopíků, mám stejnou zkušenost a silný zážitek z vandru mezi Jeseníky, Kraličákem a Orličkami. Dorazily to Malé Svatoňovice a všechno, co mi tam průvodce vyprávěl o osudech Josefa Čapka v koncentrácích po celou dobu 2.sv.v. Ve Svatoňovicích je krásná křížová cesta, tam jsem odevzdala to, co asi Vy u Heliodora Píky. Díky moc za inspirace a že se nebojíte ani větších slov, jsou potřebná.Vše dobré přeju, Andrea

  6. Ahoj,
    ta trivrstva nepromokavá sukne ti prisla nedostacujici? mel jsem za to, ze tento material je do deste celkem jistota.. a zvlast, kdyz vlastne volne visi a neni nijak zatezovany. Diky
    Mozna to tam v textu nekde pises, ale uz si to nepamatuji:)

    1. Ahoj. Vzhledem k tomu, že bytla ze stejného materiálu, jako výše zmíněná bunda, která v dešti naprosto selhala, dalo by se tak mluvit i o sukni. Ale ta je míň namáhaná, jak správně píšeš a zároveň nejsou nohy tak exponované. Proto ji používám dodnes. A jak rovněž správně zmiňuješ, i mě tento typ materiálu přišel na papíře skvělý, ale realita ukázala opak. Nevím čím to bylo, zda výrobní chybou, či technologií zpracování. U konkurenčních produktů s papírově obdobného materiáliu jsem se s takovou nekvalitou nesetkal.

      1. aha, diky. no ja nedavno z Nalehka poridil tu jejich sukni a trochu jsem se zarazil, ze ta od Zpacks ti prisla nedostacujici pri podobnych hodnotach. nicmene ta v Nalehku je z jineho materialu, tak snad to bude ok

        1. S Nalehko jsme tu jejich sukni konzultovali, právě na základě mé zkušenosti se ZPacks a opravdu by měla být stran materiálu výrazně lepší.

    1. Ahoj Filipe. Liner je nepromokavá vložka do batohu zabezpečující, že veškerý obsah zůstane v uchu i při velkém dešti, či při pádu do vody. Já používám igelitový pytel na suť. K dostání jsou ve stavebninách, či hobby marketech typu Obi, Bauhaus a podobně.

  7. Milý Jakube, Tvé gear listy mi delší dobu slouží jako skvělá inspirace. Nechal jsem si u Dream Hammock také ušít hamaky na míru (12 ft Sparrow na zimu a lehoučký Darien na léto) a od té doby si noclehy užívám. Moc Ti děkuji za to, že jsem se mohl v pokročilém věku opět dokonale inspirován vrátit k svobodnému tuláctví…

Přidat komentář