Kdykoli v noci otevřu oči, vidím nad sebou hvězdy a kolem poletující světlušky. Spaní v hamace bez stříšky je vlastně jako spaní pod širákem.
V 6:15 scházím k zlatokopeckému skanzenu a z vnějšku si obhlížím zlatorudné mlýny a tavící pec. První prohlídka tu začne až v deset a na tu si holt budu muset zajít někdy jindy.
Po zelené si nastoupám do Rejvízu a tam se chytnu červené ve směru na Žulovou. Je opět jasný slunečný den. Dojdu si na rozhlednu na Zlatý Chlum. Konečně jedna, co je otevřená a ze které je parádní rozhled.
Scházím do města Jeseník, kde po jedenácté poobědvám. Nezbytná je i točená zmrzlina na závěr, tentokrát borůvková.
Znovu stoupám na Lázně Jeseník. Lázeňská atmosféra je vážně silná. Přímo vybízí usadit se na terasu nějaké kavárny a desítky minut vysedávat s pohledem upřeným do kraje. Žel na příští den a půl mám poměrně jasně daný časový rozvrh, který musím dodržet. Takže pokračuji bez zastavení dál v stoupání, držím se červené značky. Cestou doplňuji vodu z lázeňských pramenů.
Přehoupnu se přes Ripperův kámen a zase pomalým krokem prudce sestupuji podél Mariánského potoka. A částečně i jeho středem.
Po dvou a půl kilometrech, kousek za Mariiným pramenem, klesání zmírní, až ustane docela a já zase mohu přidat do kroku. Jen chvíli kopíruji frekventovanou cyklostezku, tak co chvíli uskakuji nějakému rozparáděnému cyklistovi. Teploměr ukazuje 31°C, ale na otevřeném prostoru to je pocitově o 5°C víc. Potím se úplně všude. Ale tisíckrát raději toto, než další propršený den. Procházím několika usedlostmi roztroušenými podél cesty.
Před pátou jsem v obci Žulová. V krámu dokoupím jídlo na večeři a na zítřek a okamžitě část nákupu sedě uprostřed náměstí ztrestám. Jdu dál na západ přes Skorčice a Horní Skorčice.
Pak mi začíná třetí, nejvydatnější stoupák dne. Jeho cílem je Špičak (957 m.n.m.). Triko mám propocené, že by se dalo ždímat. Třista metrů od vrcholku hážu na rozcestí batoh do křoví a zbytek téměř vyletím. Znovu si říkám, jak se asi chodí lidem, kteří mají batoh dva a půl krát těžší než já. Ten můj se s jídlem, vodou, palivem do vařiče a krémy pohybuje tak kolem devíti kilo. I to mi někdy přijde hodně.
Vracím se na rozcestí, beru batoh a zamířím po hřebenovce na hranici s Polskem na jih. Za normálních okolností bych to dnes už asi zabalil. Ale zítra potřebuji být večer v Králíkách a má se horšit počasí, takže si chci ještě dnes ukousnout, co se dá.
Hřebenovka je tradičně nádherná. Ve 20:20 se vyškrábu na vrch Kovadlina (987 m.n.m.), kde nacházím zakempenou pětičlennou partičku z Prahy. Postihl je stejný osud jako mě a mnoho jiných. Touhle dobou měli šlapat někde v Patagonii. Teď si dávají alespoň přechod rychlebské hřebenovky. Zvou mě na čaj a posléze i na kalíšek Merlotu. Mé sympatie vzbuzuje i fakt, že část z nich spí v hamakách. Vydržím si s nimi povídat 20 minut. Kdybych nespěchal do Králíků, zůstal bych tu s nimi přes noc.
Loučím se a šlapu dál. V dálce hřmí. Že by bouřka přišla o půl dne dřív, než je předpovězená? Doufám že ne. Po deváté občas padne osamocená kapka. Potkávám posledního, šestého člena partičky z Kovadliny. Vyrazil později, do desíti by u nich měl být. A já sám to balím ve 21:45. Prvně stavím s čelovkou, schovaný na závětrné straně hřebene. I když už mám zaběhlou rutinu, stejně to trvá 45 minut, než jsem zakempen, nasycen, převlečen, jakž takž očištěn, na patřičných místech promazán a uveleben v kokonu.
Zítra bych se chtěl držet hraniční hřebenovky, ale od 11:00 jsou předpovídány bouřky, tak si raději rovnou v mapě vyhledávám, je-li níž položená alternativa. A moc si přeju, aby mi to nezkazilo plánovaný výstup na Kralický Sněžník. Usínám az v půl dvanácté.
48 km (celkem 1.915 km)