Hranice ČR 41. den

Posted on

Čtyřicet minut po půlnoci mne budí hromy / blesky, blíží se bouřka. Vyskočím a rychle překolíkovávám rainfly. Usínal jsem s jednou stranou zdvihlou: model “terasa”. Teď ho upevňuji co nejtěsněji, abych byl z obou stran dobře chráněn. Pro jistotu přidávám i pátou a šestou kotvu, kdyby přišel velký vítr. Stihnu to akorát. Centrum bouřky se přežene rychle, tak za deset minut. Prší až do rána. A mně je v mém “kokonu” dobře.

Prší, i když se vzbudím. Zkouším ten trik “když si půlhodiny přispím, určitě přestane”. Tentokrát to vyjde. Vycházím v 6:45, mraky se trhají a za půl hodiny už se mi do zad opírá slunce. Řada prvorepublikového opevnění vrcholí muzeem Areálu čs. opevnění Hlučín-Darkovičky (součást Slezského zemského muzea), ale to je žel tuto hodinu ještě zavřené.

Zhruba po dvou kilometrech se dostávám na silnici. Probírám si nad mapou kudy dnes. Mám už dost šlapání po placce mezi poli, tak se rozhoduji namířit to rovnou na Opavu, kde je šance, že půjdu víc lesem. Po silnici a cyklostezce docházím do Hlučína. Kde by mi tu tak v neděli před devátou udělali kafe? A v tom narazím na něco, co se nebojím označit jako trail magic. Otevřená kavárna Carpe Diem, je vymazlená tak, že by se nemusela stydět v Olomouci na náměstí, ani v Brně, či v Praze. A nejsem tam v tuto hodinu jediný host. A tak si dávám velikou snídani. A limetkový cheesecake. A zmrzlinu vlastní výroby. A skvělý kafe. Povídám si s majiteli, Pavlínou a Radkem, jaké to je dělat kavárenský business na malém měste. Líbí se mi jejich nadšení a rozhodnutí nedělat to primárně pro ekonomický efekt, ale tak, aby je to bavilo. Držím palce, aby jim to vydrželo.

Nechce se mi odtud, odcházím až tak za hodinu a půl. Musím, chtěl bych dnes spát za Opavou.

Jdu ještě kousek po silnici na jih, kolem Hlučínského jezera a Poštovního rybníku, za nimi konečně zapadnu do lesa a zamířím na západ. S úlevou přijímám fakt, že cesta se mi pod nohama okamžitě rozvlní.

Projdu Dobroslavicemi, chvíli tam koukám na hasičské sportovní klání.

Slunce už zase hezky připaluje, ale na lesní cestě je příjemně. Míjím další objekty předválečného opevnění, z nichž největší je dělostřelecký srub “U Trigonometru”.

Kousek před Hrabyní scházím na silnici. Stahují se mraky, je vedro (37°C) a dusno. Asi bude lejt.

Za Hrabyní je památník 2. světové války. Není tu náhodou, leží v bezprostřední blízkosti míst, na kterých probíhaly jedny z nejtvrdších bojů konce války na našem území. Nejprve se naobědvám a pak si projdu expozici.

Strávím tím přes dvě hodiny času, ale nelituji ani trochu. Je to moc dobře udělaný, hodně emocionální. Dnes asi nebudu mít klidný sny.

Nakonec si projdu i výstavu věnovanou Heliodorovi Píkovi. Teď už nevím kam s očima. Ne že by mi tahle část naši historie byla neznámá. Ale taková koncentrace svědectví se mnou zamává. Kolik se dělo bezpráví, jak se stát odvděčoval těm, kteří pro jeho existenci obětovali celý život. Dopadá na mě skutečnost, že to dnes většinu lidí vůbec nezajímá. Kolik jich historii bagatelizuje a nebo se přímo ohrazuje, že se nic takového nedělo. To vymívání mozků minulého (minulých) režimu, které si většina z nás nese sebou. Cítím už jen vztek a bezmoc.

Zvoní zvony barbarů
z těch měst, které sní.
Zvoní zvony v svatyních
a v údolích zní
řekám tak širokým
a tak hlubokým,
že svět se rozběh zpátky
a čas beží s ním.

Zazvoň, svatý Petře,
čtyřem větrům, jež bdí,
zazvoň rukou železnou,
ať všichni to ví.
Je rušno a křik
v městech i vsích
a nad posvátnou krávou
soumrak hoří jak vích.

Zazvoň, milá Marto,
chlapci, jenž vodí pluh,
zazvoň, ať svět vidí,
že jen jeden je Bůh.
Pastýřka spí
tam u vrboví
a ovce kdesi v horách
raděj zbloudily s ní.

Zvoní zvon
za slepé, jež šílí,
zvoní zvon
za všechny, co zbyli,
zvoní zvon
za ty vyvolené,
co budou je soudit,
až Bůh řekne ne.
Zvoní zvon
za zmizelý čas,
za dětský hlas
a nevinnost v nás.

Zazvoň, svatá Kláro,
tam kde nejvýše je,
zazvoň z bunkru
za rozkvetlé orchideje.
Stoupá tam dým
a bitva je vším
a rozmazává rozdíl
mezi dobrým a zlým.

[Bob Dylan: Ring Them Bells]

Teď už to nemám šanci zvládnout za Opavu, najdu si místo před ní. V Podvihově se zastavím v hospodě na dvě piva, jen abych se uklidnil z přestálého zážitku. Místní mimo jiné mluví o tom, že v noci má přijít velká bouřková polízanice. Meteorologické servery to nevyvracejí.

Ještě si kousek popojdu. Na louce u potoka Raduňka vidím partu oddíláků z Ostravy chystat letní tábor, tak jim pro jistotu předávám meteorologické varovaní.

Sám zaparkuju o kilometr dál, kousek před vsí Raduň. Pečlivě si prohlížím stromy v okolí, zda jsou zdravé a zda je u nich vysoká pravděpodobnost, že přežijí silnější vítr. Večeřím zbytky výslužky od Janky a Zbyhněva. Je to skvělý. Moje soukromá meteorologická spojka (aka Kapitán Pid) mi SMSkou potvrzuje, že “…na radaru je poměrně výrazný pás bouřek, k Opavě by to mělo dorazit tak za hodinu až dvě. Docela se na nich i blejská. Počítám, že vzhledem k pokročilé hodině by to mělo slábnout, ale nějaký poryv větru a srážky určitě budou…”. (Díky Pide). Slábnout neslábnout, když stavím, slyším blížící se hřmění, kolíkuju obzvlášť pečlivě, rovnou na šest kolíků.

Ale Pid měl pravdu. Do 21:45 hřmění utichá a já usínám za naprostého bezvětří. Před usnutím si ale ještě otevřu knihu Žalmů, to abych lépe zpracoval svůj dnešní zážitek z památníku v Hrabyni.

38 km (celkem 1.777 km)

10 Replies to “Hranice ČR 41. den”

  1. Chtěli jsme ti něco nachystat, a mylně jsme předpokládali, že půjdeš Prajskem a tys to vzal vyloženě kousek od nás! tak ať Ti to šlape a už co nejmíň bouřek!

    1. Ahoj Bene, já dokonce zvažoval, že se u vás nakonec zastavím. Ale po tom zážitku za Hrabyní jsem potřeboval být sám. I tak dík.

  2. Ahoj Jakube,
    napřed bych rád poděkoval za skvělé čtení. Tvůj deník by měl hned v úvodu mít varování, že je prudce návykový.
    Mám jednu praktickou otázku. Shodou okolností jsem přespával ze čtvrtka na pátek na druhé straně Opavy v lesíku kousek od Nového Dvora a i když jsem se hodně snažil, tak jsem si jako výslužku odnesl deset klíšťat, respektive klíštěcích nymph. Jak se vyrovnáváš ty s těmito „přítulnými nezvanými hosty“?
    Měj se a ať ti to šlape.

    1. Děkuju. Hele na to není jiný lék, než se denně prohlížet. Já mám štěstí, moc jim nechutnám. Ne že by na mě nešli vůbec, ale třeba letos jsem neměl jediný (knock knock). Asi tuší, že jsem proočkován.

  3. Jářku pane, jsem rád, že jste zavítal i do našeho bohy dodrbaného kraje. Tu bouřku vám opravdu nezávidím. Já se toho dne vrátil z té československé hranice, kde jsme se potkali, a byl jsem rád, že jsem doma a ne tam venku.
    David z Hlučína.

  4. …Nakonec si projdu i výstavu výstavu věnovanou Heliodorovi Píkovi.
    … Já bych odebral jednu výstavu. Vidím to ve všech vašich textech často, tohle vám asi kontrola pravopisu nedetekuje.

Leave a Reply to JakubCancel reply