Hranice ČR 40. den

Posted on

V noci přišla bouřka jak z béčkového hororu. Nebe bylo téměř stále ozářené blesky. Ne že by se to nedalo venku přežít, ale jsem rád, že spím pod střechou. Ráno mi Zbyhněv řekl, že takovou tu nepamatují.

Dostávám vydatnou snídani, výslužku z jejich domácí udírny a zahrádky, loučím se s Jankou a jejich psem Hollywoodem a Zbyhněv mě háže autem zpátky na těšínské nádraží. Loučím se i s ním, děkuju za azyl (stále je pro mě každá taková pomoc po cestě zázrakem) a v 6:45 začínám šlapat. Ještě než opustím Těšín, míjím několik důkazů o rázovitosti tohoto kraje. Cedule s čtyřjazyčným názvem ulice. Narvanou pivnici s otevíračkou od 6:00. Poutač zvoucí do nonstop bordelu naproti modlitebně Adventistů sedmého dne s plakátky zvoucími na evangelizátora křísícího mrtvé k životu…

Vymotám se z města a po modré značce zamířím na Chotěbuz a pak oborou k historickému hradišti, archeoparku Chotěbuz – Podobora. Chtěl jsem si ho projít, ale je momentálně v rekonstrukci a k prohlédnutí je jen expozice v hlavní budově. Navíc je 20 minut do otevření. To si sem raději udělám výlet jindy, až to budu moci vidět celé.

Docházím k řece Olši, která zde tvoří hranici. Bude mi dělat společnost na půlku dnešního dne. Trochu to připomíná mou cestu podél Moravy minulý týden. Je to sice trochu fádní asfaltová cyklostezka, ale asfaltu bych se dnes stejně nevyhnul a narozdíl od ostatních alternativ, tohle vede alespoň trochu přírodou.

Když už mi přijde rovná asfaltová cesta fádní, dávám si do uší sluchátka a pouštím si audioknihu. Nechal jsem doma rozečtenou Hanu od Aleny Mornštajnové, tak si ji teď doposlouchávám v audio verzi.

Podcházím jižně Karvinou a z druhé strany vidim věže v minulých týdnech diskutovaného dolu Darkov.

Posledních pět dní jsem chodil se sundanou ortézou. V tom neustálém mokru mě dost dřela. Ale tvrdý a monotónní povrch dává mému poškozenému kolenu zabrat víc, než šplhání po kopcích, takže si ji znovu nasazuji.

Obědvám po dvanácté v motorestu na kraji Dětmarovic. Na jídelním lístku mají jen kachnu. V tomhle vedru? No ale když je hlad…. Jenže mi v tom vedru trvá dalších 40 minut, než se mi vrátí krev zpátky do mozku a já jsem schopen pokračovat dál. Ani pak nemám nijak závratné tempo.

Procházím kolem Dětmarovické elektrárny. Za ní je potok Mlýnka, který se musí brodit. Teda, mohl bych se vrátit 300 metrů k mostku, ale má “hrdost” mi nedá a už vstupuju do vody. Vždyť je to jen potok. A najednou mám vody nad pupík. Není to drámo, ale jak by řekl můj kamarád Commander ze CDT: “Fair enough…”

Odpoutávám se od Olše a křižuji placatou krajinu malými asfaltkami mezi poli. Procházím Věřňovice, přecházím dálnici D1. Nechce se mi procházet Bohumínem, a tak jej obcházím ze severu. Kousek jdu po hrázi Odry, vedle Velkého a Malého Kališova jezera. Obloha se zpola zatáhne mraky, ale stále je vedro (32°C).

Ve Starém Bohumíně si u vojáků na mostě potvrdím, že v celém Slezku je hranice stále uzavřená. Tedy překročit ji mohu, ale po návratu bych musel do karantény, takže to výjde nastejno. Dám si v místním hotelu polévku k večeři a jdu ještě dva a půl kilometru podél Odry. Nebe se na chvíli zatáhlo, spadne pár kapek.

Přecházím Odru, tady už skrz ni hranice nevede a kolem rybníka Mžikovec docházím na kraj Antošovic. Z nich se dávám stezkou podél těžkých opevnění (pěchotních srubů) ze 30. let.

Po osmé si nacházím místo ke spaní. Je vedro a dusno a já jsem unaven tak, že okamžitě usínám. Jen tak, v tričku, nepřikrytý.

54 km (celkem 1.738 km)

4 Replies to “Hranice ČR 40. den”

  1. Ahoj Jakube. Celý den jsem na Tebe myslel jak se popasuješ s tím naším krajem, který mám sice rád , ale o příjemnosti pěšího chození ve 30st. vedrech jsem trochu pochyboval. Ale zvládl jsi to profesionálně.

Leave a Reply to Gustav Forman Cancel reply