Hranice ČR 39. den

Posted on

Když v 5:30 vstávám, slyším ze světnice rachocení pánve, a za chvíli registruji syčení a vůni slaniny. Fullmoon pro mě připravil pořádnou snídani z 5 vajec. Společně třičtvrtě hodiny snídáme a snažíme se ještě si dopovědět, co jsme včera nestihli. Ale oba víme, že cesta čeká, a tak se v 6:40 loučíme a já vyrážím po červené značce dál. Díky Fullmoone, happy trails!

Vystoupám si na hřeben a po hraniční čáře šlapu na sever. Přejdu vrchol Velký Stožek (979 m.n.m.). Značka ho obchází, takže jdu po neznačené pěšině. Odměnou mi je prolézačka přes popadané stromy v následném prudkém klesání.

Na Malém Stožku potkávám polského běžce Andreie (36). Chvíli si povídáme o probíhající covidové situaci. Překvapuje mě sdělením, že v Polsku je, navzdory všem vládním opatřením a vývoji situace v okolních státech, stále stejný přírůstek nakažených. Napadá mě, jestli to nemá něco společného s faktem, že my jsme byli už od Rakouské monarchie přes všechny následující režimy uvyklí poslouchat a Poláci se moci příliš nepodřizovali a spíš si stáli za svým.

Je střídavě oblačno, po deváté zataženo, teplota kolem 18°C. O půl desáté slyším ze západu vzdálené hromobití. Asi mi dnes zaprší, ale bouřka by se mi měla vyhnout.

Užívám si výhledy na Slezské a Żiwiecké Beskydy, ty od nás zná asi málokdo.

Cesta je horská dráha, hodně klesání a stoupání, ale nic dramatického. V deset začíná pršet, a hřmí už nepříjemně blízko. Takže se mi to nevyhne. Jsem zrovna uprostřed stoupání na vrchol Velké Čantoryje. Chci si nechat ujít zážitek podobný tomu, který jsem měl vloni v Pyrenejích. Tam mi to jednou začalo bouchat v bezprostřední blízkosti kolem mě ve chvíli, kdy jsem přecházel hřeben. Koukám do mapy a nacházím alternativní stezku jdoucí paralelně jen o pár desítek metrů níž. Jdu po ní a po 30 minutách je po bouřce. Napojuji se zpátky na značku a zlehka sestupuji do údolí. Ještě mi tady trochu sprchne, ale to už je jen přeháňka, do které svítí slunce. Výhled do kraje na západ ode mne zase krásně čistý. Okolí už není tak horsky dramatické, ale pořád je to hezký.

Jdu kolem oplocené obory Vrožná, v jednu chvíli je plot dokonce z obou stran, takže jdu úzkým koridorem. Napadá mě apokalyptická představa, že možná jednou budeme do přírody chodit jenom takhle. Dívat se přes plot, jak vypadá les. Doufám, že se toho nedožiju.

Ve dvě mi končí legrace. Scházím na území města Třinec a vím, že z přírody dnes už moc neuvidím. I obloha se nad tím rozplakala, přežene se nade mnou intenzivní půlhodinová přeháňka. Prší, já kráčím kolem třineckých železáren a připadám si v té industriální zóně jako postava filmu Blade Runner.

Tenhle úsek není hezký. Jdu několik kilometrů po okraji silnice se silným provozem, až konečně odbočím do Cieszyna (polského Těšína) a procházím víceméně parkem, až k pěšímu mostu do Českého Těšína.

Tam mě čeká překvapení. Na konci mostu jsou vysoké zátarasy s páskou zákaz vstupu. Jak to? Ještě včera večer jsem se u vojáka na silničním přechodu ujišťoval, že do Polska mohu volně, pokud se vrátím do 24 hodin. To ještě netuším, že v části Slezka je to jinak a platí tu plná uzávěra. Přitom o pár kilometrů dál byl přechod volný, bez jakéhokoli varování. Vracet se mi nechce, a tak za udivených pohledů lidí na české straně přelezu zábradlí mostu a seskakuji na zem. Svědomí mám čisté, s nikým jsem se na polské straně nesetkal a navíc v tuto chvíli ještě nevím o uzavření hranice.

V 16:30 docházím na autobusové nádraží. Na dnešek jsem vyhlásil svůj čtvrtý odpočinkový den, a tak tu končím. Vyzvedává mě tu Zbyhněv (57), který se mi se svou ženou Jankou pro dnešní den nabídl jako trail angel. Jedeme k nim do nedalekého Koňákova. Hned po příjezdu proskočím sprchou a pak už se usazujeme na terase. Mají z ní fantastický výhled na hory.

Oba patří k polské menšině žijící na našem území, připadá mi krásný, jak přecházejí z jednoho jazyka do druhého. Tohle mě fascinovalo v Gruzii, kdy byli lidé schopni během jedné věty třikrát změnit jazyk. Ochutnávám pivo místního malého pivovaru a Zbyhněv řádí u grilů (ano, to je plurál).

Bavíme se, jak jinak, o cestování. Jedna jejich dcera žije v Kanadě, takže měli šanci to tam projet a prochodit. Opulentně večeříme, Zbyhněv a Janka jsou momentálně na paleodietě, takže to není jen kus masa s chlebem, který by člověk při grilovačce čekal, ale hlavně spousta zeleniny, což kvituji s povděkem. Pak spolu koukáme do mapy, jak se touhle industriální oblastí prokousat. Volám pro inspiraci Romču V., která jde podél hranic o pár dní přede mnou. Nakonec něco vymyslíme, snad to nebude tak mentálně náročné.

Opět nám u povídání rychle uteče večer a já se s omluvou ve 21:30 zvedám, děkuji za vše a mířím na kutě.

36 km (celkem 1.685 km)

2 Replies to “Hranice ČR 39. den”

  1. Ahoj, Jakube, jdu stejnou cestu obráceně ve směru. Už jsem si myslel, že tě stihnu na trase, ale jdeš mladickým tempem, tak tě alespoň zdravím tímto způsobem. Jdu etapově, sedmého pokračuji na měsíc v Svobodě nad Úpou, tak možná. Díky tobě a Petrovi jsem v posledních letech propadl „chodectví“, že jsem na to nepřišel dříve. Lehký krok na tvé Cestě

    1. Ahoj Tome. To by mohlo vyjít, první nebo druhý den Tvé cesty na sebe narazit můžeme. Hele já si taky říkám, proč jsem začal až po čtyřítce, ale lepší pozdě, než vůbec. Lehkou hlavu, lehký krok!

Leave a Reply to TomBrodCancel reply