Hranice ČR 37. den

Noc byla klidná, i když značně chladnější, než ty předcházející. Když se vrátím zpátky na cestu (6:20 – spal jsem schovaný na závětrné straně hřebene), pouští se do mě silný studený vítr (3 Bf). Přestože teploměr hlásí 11°C, je to na bundu. Obloha je zatažená, ale déšť z toho snad nebude. Slunce se snaží tu a tam skrz mraky probojovat, ale zatím mu to moc nejde.

Jdu dál po hřebeni, je to stejná zábava, jako včera večer. V osm docházím na Malý Javorník (1.019 m.n.m.). Za ním je turistický přístřešek, kde si chystám snídani. Vítr mezitím sílí až na 4 Bf. Musím sklidit sušící se quilt, přestože byl celkem v závětří, protože mi ho začíná vítr odnášet. Ještě si zajdu k nedaleké studánce doplnit vodu. Jakmile vyrazím dál, vítr ustává, resp. klesá na 2 Bf. A slunce začíná víc a víc vítězit nad mraky.

Na dnešní etapu po beskydském hřebeni jsem se při plánování asi nejvíce těšil. Tenhle úsek je skoro učebnicového definicí výrazu hřebenovka. To, čemu s oblibou říkám nebeská procházka. Tak si to taky náležitě vychutnávám.

Postupně přecházím Stratenec a Velký Javorník (1.071 m.n.m.)

Po třinácti kilometrech téhle parády začnu klesat do Butorek. Pak začne houpačka nahoru dolů přes dvě sedla (Pod Lemešnou, Makovský průsmyk). Celé Beskydy jsou prošpikovány pomníky připomínající boje druhé světové války, ať už partyzánské, nebo spojené s postupem prvního Československé armádního sboru. Některé jsou vkusné a odpovídající důstojnosti svého významu, některé jsou poplatné propagandě minulého režimu.

V Javornících se člověk může spolehnout na řadu studánek a pramenů, které jsou snadno k nalezení a často jsou i cestou značené.

Před Bumbálkou potkávám osamělého chodce (David, 25). Je zaměstnám jako kuchař v Rakousku, ale protože již několik měsíců nemůže pracovat, obchází si stejně jako já naši zemi. Nebere to jako thruhike, ale vždy někam dojede a tam si pár dní pochodí. Fascinuje mě, že sebou táhne velkou zrcadlovku. Tomu říkám oddanost pro věc.

Za Bumbálkou si dávám oběd v Masarykově chatě. Už si bez uzardění říkám o dvojité porce, jaký mám apetit. Vždycky mě pobaví ty dva pohledy, které už znám od hospodských z trailů ve Státech. Ten první nevěřící, když slyší objednávku, a ten druhý překvapený, když vidí, jak to ve mně mizí.

Cesta dál zůstává rozhoupaná, vede kolem řady horských chat, vesniček a samot. Pořád je z ní spousta krásných výhledu do kraje.

Z jedné chalupy mne zdraví dvojice – Jirka a Renata. Po pár větách mě zvou na panáka. To kategoricky odmítám, ale jednu sklenku vína si s nimi dám rád. Bavíme se o tom, co komu přinesla tahle divná corona doba. Jak jsme všichni museli změnit svoje plány a jak jsme díky tomu zažili i věci, o kterých jsme ani netušili, že zažijeme. Jako třeba prázdný Karlův most v pravé poledne, či cestu kolem České republiky. A kolik z nás se za tu dobu naučilo šít, či péct chleba. Další sklenku už s díky odmítám. Povídá se mi s nimi moc příjemně, ale musím šlapat dál.

Přes Konečnou a Suľov docházím na Bílý Kříž. Měl jsem se tu potkat s kamarádem Pavlem, absolventem PCT 2017 a CDT 2019. Chtěl si se mnou protáhnout nohy, ale na poslední chvíli mu do toho vlezla nějaká rodinná živelná pohroma, tak se holt projdeme někdy jindy. Na to konto volám do Hamburku svému parťákovi ze CDT Peppermint Skunkovi. Letos se pěšky nikam nechystá, zato chce na kole objet celé Baltské moře.

Při podlézání pod padlým stromem si na dvou místech notně natrhnu velkou síťovanou kapsu na svém batohu. Zastavuji se a důkladně roztrhaná místa zalepuji tejpou. Moje Gorilla už získává správnou thruhikerskou patinu.

Kousek za Bílým Křížem to před devátou balím, zahnu hlouběji do lesa, a za chvíli už si hovím v hamace. Usínám dnes až v půl jedenácté.

47 km (celkem 1.606 km)