Hranice ČR 31. den

Posted on

Slibovaný déšť v noci nepřišel, zato se rozprší ve chvíli, kdy vstávám. Dám tomu 15 minut čas a ono zase přestane. V 6:40 vyrážím asfaltovou cyklostezkou směr Mikulov.

Za chvíli se znovu rozprší, viditelnost se snižuje, tohle už bude na dýl. V osm jsem ve městě. Kousek od náměstí je otevřené bistro, do kterého zapadnu na snídani. Nespěchám, čekám, že třeba déšť poleví.

I Mikulov mám spojený s prací. V půlce devadesátých let jsme tu dělali velký dokument o experimentální archeologii. Pod Mikulovem vyrostla prehistorická vesnice, ve které se demonstrovaly různé dobové technologické postupy. Účinkovala nám v tom parta mikulovských kluků, kteří se o nás každý večer přetahovali, ke komu do sklípku půjdeme. Co bylo horší, bylo zrovna období burčáku. Jasně si pamatuju, že jsme ráno nezačali pracovat dřív, dokud se ho nevypil první demižon. Co bylo pak, už si zas tak jasně nepamatuju, ztrácí se mi to v prehistorickém oparu.

Ten dnešní dešťový opar se za hodinu, na kterou jsem snídani natáhl, neztratil. V devět tedy vyrážím v silném dešti směr Valtice.

Po chvíli scházím ze silnice na polňačku vedoucí podél vinic. Rozmoklá zem je tu velmi kluzká. I když si pomáhám hůlkami, musím cupitat velmi opatrně a občas jít raději mokrou trávou. Procházím Sedlecem a kolem rybníku Nesyt. V půl dvanácté déšť polevuje, ale nepřestává. Déšť nedéšť, vidím vinaře, jak na svých traktůrcích ošetřují vinice.

Cesta kolem rybníku je poseta stovkami malých žabiček.

Těsně před Valticema jdu asi půl kilometru po nepříjemné silnici s velkým provozem. Město znám, a tak ho tentokrát jen štrejchnu a mizím v rozsáhlém lesoparku Lednicko-Valtického areálu. Kdybych tam nebyl v posledních letech několikrát, asi bych se zašel podívat i na Lednický zámek. Takhle jen projdu kolem klasicistního zámečku Rendez-Vous (Dianin chrám) stylizovaného do podoby vítězného oblouku a kaple sv. Huberta.

V půl třetí se déšť mění v mrholení a před čtvrtou docházím do Břeclavi.

Nechám si od místních policistů doporučit hospodu, tahle metoda už se mi v minulosti několikrát osvědčila. A opravdu, tenhle pozdní oběd – brzká večeře – v restauraci Park se velmi vyvedla. Asi jen vegetarián by neocenil jejich T-bone steak. Celou dobu si také povídám s jedním z obsluhujících o chození. Rozhovor začal slovy: “Podle batohu vidím, že to berete s turistikou vážně. Jaké si mám pořídit boty?” Asi netuší, že není těžší otázky a neexistuje na ní univerzálně platná odpověď.

Bonus k vydařené večeři (rozhodl jsem se za oběd považovat dvě jablka, které jsem snědl v poledne) je slunce, které mě na ulici přivítá. Mraky na obzoru ale nutí brát vážně varování meteorologů, že v noci přijde velká voda. Z Břeclavi vyrážím na jih k soutoku Dyje a Moravy.

Kousek za městem vcházím do obory Soutok. Vypadá to, že dnes už to bude jen po asfaltu. Ale obora jako taková je krásná. Její oblibu potvrzují mraky projíždějících cyklistů. V půl šesté procházím kolem zámečku Pohansko. Vzpomenu si na Mariánka Labudu, který tu v roce 1995, coby filmový Král Ubu, hřímal z balkónu ke svým poddaným.

A nakonec ani s tím asfaltem to není tak zlý. Kousek za poslední stavbou, kterou dnes míjím, zámečkem Lány, si v vylezu na vrch náspu – protizáplavové hráze a po ní pokračuji dalších sedm kilometrů po měkkém povrchu, obklopen lužními lesy. Kolem pobíhá hodně vysoké.

Cestou přes Košárské louky kolem mě krouží nejen spousta zde hnízdících ptáků, ale taky komáři. Profesionality svých oregonských bratranců z PCT 2016 sice zdaleka nedosahují, ale snaží se pořádně.

K mému nemalému překvapení míjim i několik ropařských těžebních pump, které jsem do teď vídal jen na obrázcích a ve filmech. Ale vím, že ta trocha ropy, co se na našem území těží se nachází právě v oblast mezi Břeclaví a Hodonínem, takže to dává smysl.

Kousek si zacházím, cesta po hrázi najednou končí plotem a zavřenou bránou. Deset metrů před ní se otočím na podpadku. Naštěstí se můžu kousek vrátit na křižující cyklostezku. Po dalších sedmistech metrech i tady narážím na plot a branku. Tentokrát to neotáčím a narozdíl od té předchozí dojdu až k ní. Tabulka mě informuje, že můžu projít. Možná jsem to na té hrázi vzdal předčasně…

Poslední kilometr k soutoku docházím po dřevěném chodníčku. Ve 20:40 stojím nejen na místě, kde se Dyje vlévá do Moravy, ale rovněž na trojmezí České Republiky, Slovenské Republiky a Rakouska.

Chvíli si ten okamžik vychutnávám. Pak se otočím a mažu zpátky. Původně jsem chtěl na soutoku spát, ale pokud se opravdu v noci rozprší, promění se dřevěný chodníček v nepříjemnou klouzačku. Dojdu až ke známé hrázi, po které půjdu zítra skoro celý den. Po deváté si nacházím dva stromy a za půl hodiny už visím v hamace, moskytiéru řádně uzavřenou. Ti komáři už začínali být trochu vlezlí. Do rychlého usínání mi zpívá sbor žab.

57 km (celkem 1.352 km)

4 Replies to “Hranice ČR 31. den”

  1. Tak vitej v mem rodnem kraji 🙂 Jen skoda, ze Bile Karpaty budes prochazet prakticky cele za deste. I presto, at se ti tu libi.

  2. Nějak mi ta naše krásná země v Tvém podání začíná připadat malinká. 57 km 🤦‍♂️

  3. Vy jste opravdu chodecký maglev! Už je to třetí trojmezí, kterým jste prošel. Užijte si bílé Karpaty!

Leave a Reply to Pavel ŠkabrahaCancel reply