Hranice ČR 29. den

Dnes to byla několikátá noc po sobě, kde jsem spal téměř odkopán, jaké bylo teplo. Vycházím v 6:40. Prvních 6,5 kilometrů mě čeká silnice. Druhou alternativou by bylo ze severu široce obcházet vodní nádrž Vranov. Takhle po ránu se to dá docela zvládnout, přesto že je jasno a slunce svítí od prvního okamžiku. Naštěstí ještě nemá sílu asfalt pod mýma nohama rozpálit. Provoz je tu téměř nulový. Jsem obklopen poli a nad hlavou se překřikuje celá rota skřivanů.

V Podmyčích scházím ze silnice a pokračuji vedený modrou značkou (trasa E8).

Těšil jsem se na malebnost moravských kapliček, ostatně kapličky, boží muka a křížové cesty vypovídají o charakteru kraje a lidech, co v něm žijí, víc, než psané kroniky. Občas ale potkávám celkem kuriózní výtvory.

Docházím k Vranovu nad Dyjí, od zámku seběhnu lesoparkem do centra města, tam si v krámě nakoupím snídani a hned ji ztrestám.

Za Vranovem následuje jeden z nejhezčích úseků cesty, procházka skrz národní park Podyjí. Nejprve jdu po červené (stále trasa E8) sevřeným kaňonem řeky Dyje.

Pak začnu stoupat a traverzuji jeho severní sráz. Někdy je to široká lesní cesta, někdy úzká pěšinka, ale v žádném případě to není asfalt. Na několika místech, jako třeba u Ledové sluje, zkouším, jestli bych z výšky neudělal fotku řeky klikatící se pode mnou. Stráně jsou ale zarostlé vysokým porostem, takže hladinu nelze prakticky dohlédnout.

Místní značkaři jsou obzvlášť důslední, takže se tu nedá sejít ze stezky.

I dnešní oběd mám hospodský, tentokrát ve vsi Lukov. Poslední dny začínám mít dojem, že se s vlastním vařením táhnu zbytečně.

Odpoledne ta paráda pokračuje. Je převážně slunečno, pod nohama se míhá spousta zelených ještěrek.

Okolo třetí začínám sestupovat zpět k řece, a procházím první moravskou vinicí (Šobes). Je u ní otevřený stánek, kde je možné ochutnat, co se přímo zde vypěstovalo. Takže si dávám svou první moravskou půl decku vína. A jsem přesvědčen, že pro dnešek je poslední…

Přecházím řeku po lanové lávce (dnes už podruhé), chvíli přemýšlím, jestli to nemám otočit na Znojmo. Pak se ale rozhodnu pokračovat dál při hranici. Opouštím národní park a charakter krajiny se rázem změní. Následuje vinice za vinicí, občas vystřídána téměř nedozírným polem. Pomalu si na ten pohled zvykám. Bude mne provázet několik příštích dní.

Ve vsi Hnanice klopím zrak před šipkou s nápisem Sklepní ulička. To by tam rovnou mohli napsat Smrtonosná past. To v Šatově už skrz ní procházím a přestože jsou některé sklípky otevřené, odolávám. Blížím se k Chvalovicím a vzpomínám si, jak mne tu, když jsem skrz ně šlapal před třemi lety, odchytl místní vinař Jožka B. a jak jsem se u jeho sklípku zasekl tak, že (řečeno slovy Josefa Kainara) ještě dneska nedoslýchám na obě nohy. Jožka (73) sedí před svým sklípkem i dnes. Myslím si, že jen pozdravím a půjdu, ale… Jožka si na mou poslední návštěvu vzpomněl, dokonce vypráví podrobnosti, které už si sám nepamatuji. Takže musím ochutnat, jaké víno má dnes, pak i od jeho kamaráda Rudy, pak si prohlédnout sklípek, ochutnat všechno co v něm má a to, co mi chutná nejvíc, si sebou vzít ven na posezení pod pergolou. Vyprávíme si navzájem, jako bychom se znali nejméně dvacet let. Jak říkám, měl jsem vůli jen pozdravit a jít. Zdržel jsem se dvě hodiny a nelituji.

Loučíme se s tím, že zase brzy musím jít kolem. Cesta dál už se mi nezdá tak rovná. Ale zvládnu ujít ještě alespoň 3,5 km a v jednom ze vzácných remízků si natáhnout hamaku. Deník, fotky, vše musí počkat na noc.

45 km (celkem 1.243 km)