Hranice ČR 23. den

Posted on

V 5:20 se budím za intenzivního bubnování deště do plachty nad mou hlavou. Zkouším počkat, jestli se to zlepší a po další hodině usuzuji, že ne. V 7:15 začínám šlapat rozblácenou cestou tanče mezi potoky vody na ní. Občas mi to zpestří terén rozbagrovaný těžkou lesáckou technikou.

V devět docházím na Přední Výtoň, v krámě si kupuju snídani a pak si u jídla vzpomínám, jak jsme tu v únoru 2018 na zamrzlé nádrži topili v puklém ledě Nabarvené ptáče.

V deset přestává pršet a já si užívám tu chvíli bez ponča brouzdaje se mokrou trávou.

Leč tohle štěstí vydrží sotva dvacet minut. Pak už si zase zpívám známou muzikálovou píseň Gene Kellyho s upraveným textem:

I’m sinking in the rain
Just sinking in the rain
What a glorious feeling
I’m all wet, again …

Po 6,5 km opouštím červenou značku a pokračuji po žluté lesní cestou, která se příznačně jmenuje Svahová. Je to malá houpačka: nahoru, dolu, nahoru, dolu… Cyklisti si to tu musí užívat.

Po půl hodině narazím na ceduli: Zákaz vstupu – těžba dřeva. Takže mám šlapat zase zpět? Nic kromě dopadajícího deště neslyším. Dřevorubci budou v tomhle počasí někde zalezlí. Zkouším to projít, a taky že jo. Nikde ani živáčka, jen těžařská technika parkující podél cesty.

Trochu ve spleti lesních cest zabloudím (svede mne cesta s názvem Divoká…), ale není to nic zásadního. V půl druhé docházím do Studánek.

Zdá se, že tady už přeshraniční cestovní ruch čile funguje – krámky s cetkami a trpaslíky už jsou opět otevřeny. V téhle vísce je ale ještě něco zásadnějšího. Pivovar.

Před lety jsem s Angličany dělal dokument o rakouském pivovaru Gösser. Po třech dnech natáčení s místním sládkem jsem se ho zeptal, jaké pivo bych si měl tedy dát, abych si opravdu pochutnal. K mému překvapení neřekl něco jako: “Musíš zkusit naší velikonoční čtrnáctku” nebo “Zrovna jsme uvařili výroční ležák”. Místo toho mi řekl: “Zkus cokoliv z toho, co vaří malé pivovary. My musíme dělat kompromisy. V surovinách, abychom měli nízké náklady, v chuti, aby to chutnalo všem. Oni vaří pivo tak, aby chutnalo jim.” Takovou upřímnost jsem od něj nečekal, ale kdykoliv mám možnost, dám na jeho slova. A tak při příchodu do Studánek navštívím pivovarskou hospodu a k obědu ochutnám jejich IPU. Pan sládek z Gösseru měl zase pravdu.

A pak zpátky na déšť, modrou značkou na východ. Začínám si všímat zvýšených hladin potoků. Dravá voda se valí o překot tak, že jestli ještě bude chvíli pršet, místo přecházení mostků budu brodit.

Už aby si hasiči chystali protipovodňové zábrany. I kaluže na cestě jsou čím dál tím větší, už se ani nedají obcházet po mezi. Země je vodou nasycena, takže další nepřijímá. Tak se kalužemi brouzdám, jako na brouzdališti.

Před šestou jsem v Dolním Dvořišti. Plánuju co dál. Pokud chci spát v lese, už to mám jen tak čtyři kilometry, pak nějaký čas nebude příležitost. Možná bych se tedy zvládl i zastavit v místní hospodě na večeři. Koukám do mapy a najednou mi tuhne krev v žilách. Vždyť já minul nejjižnější bod republiky!! Přesně před osmi kilometry jsem měl odbočit na cestu k němu vedoucí. Já dutohlav. Na co jsem myslel včera večer při plánování dneška? Co teď? Normální člověk by nad tím asi mávnul rukou a pokračoval dál. Ale já se moc dobře znám. Vím, že bych si to do smrti vyčítal. Jsem po obou rodičích beran. A tak se otočím o 180° a už zase skáču kalužemi nazpátek. Před sebou mám deset kilometrů k nejjižnějšímu bodu republiky a zvony mi na cestu odzvánějí šestou hodinu. Osm zbytečných kilometrů k odbočce zpátky, plus osm ještě jednou zítra. Ale co to je deset mil navíc (jsou chvíle, jako tahle, kdy raději používám míle než kilometry, to nižší číslo vypadá milosrdněji). V dobrém terénu tři hodiny a dvacet minut chůze. A už se zase směju.

Oblaka nade mnou mi v téhle situaci chtějí udělat radost a přepnou se z programu déšť na program mrholení. Na rozcestníku si ještě kontroluji, zda jsem předtím nepřehlédl směrovku Nejjižnější bod ČR. Na jeho severní a západní sourozence bylo upozorňováno dlouho dopředu. Tady nic.

Po třech kilometrech docházím k hranici a pak podél ní už jen kousíček k vysněnému geografickému bodu.

Tak to bych měl splněno – tři ze čtyř. A v nohách bez pěti prvních tisíc kilometrů. Je půl deváté, v přilehlém lese najdu své dva stromy a o deset minut později spokojeně visím. Odbudu se studenou večeří, ale měl jsem velký oběd, tak nijak netrpím. Dnes poprvé mi chvíli trvá usnout, většinou nestihnu ani popřát svým nohám dobrou noc. Asi že jsem ráno vstával o hodinu později. Nicméně v půl jedenácté už spím.

47 km (celkem 995 km)

9 Replies to “Hranice ČR 23. den”

      1. Zdravim Jakube,ja čtu vecer pred spaním vzdy 2-3-4 dny nazpět,více mi to hodi do “resetu” a v tu chvíli jsem v přírodě delší cas,nadherne fotky,zdravim z Brna…. preji 🌤☀️ a krasne výhledy.”zdarjaksfinazkroksny”

    1. Obecně řečeno ne. Tedy pokud si nechcete chránit batoh a jeho kapsy na popruzích, kde nosím foťák a telefon. Asi bych si ho ani nebral, kdyby mi zároveň nesloužilo jako ground sheet pro případ spaní na zemi (zatím jednou) a rozkládání věcí pod hamakou (téměř denně). Ale jsem rád že ho mám, protože bunda se ukázala být lepší větrovkou. Na krátkou bouřku super, na několikadenní déšť ne. Asi se vrátím k MONTANE Minimus Jacket.

  1. Z nejjižnějšího bodu doporučuji cestu přes Český Heršlák a z něj přímo po hranici od patníku k patníku. Je tam pěšina a cesta je úžasná. Obecně přes Novohradské hory doporučuji tento typ cesty, protože ty nekonečné rovné pohraniční asfaltky mě loni doslova ubíjely. Za zmínku pak taky stojí kouzelná obec Pohoří na Šumavě a samozřejmě Kamenec – nejvyšší vrchol Novohradek.
    Tak lehký krok a hlavně konečně příjemnější počasí.

    1. Děkuji, žel doporučení mne zastihlo až u Benešova nad Černou. Tak holt příště!

      1. Já pořád zapomínám, že když čtu tvůj příspěvek, tak už je vlastně další den a ty jsi o kus dál. A hlavně si mega rychlý 🙂

Leave a Reply to JakubCancel reply