Hranice ČR 15. den

Přístřešek, ve kterém spím, není moc stabilní. Při každém pohybu v patře se pode mnou rozhoupe. Ráno se balím raději dole. Šlapu od 6:25. Obloha je jasná a teplota do hodiny vystoupá na příjemných 15°C.

V půl deváté jsem v Aši a nalézám v co jsem doufal: pekárnu, kde vaří kafe. Po snídani si jdu ještě dokoupit do krámu jídlo, hlavně docházející kávu, bez té vážně nejsem provozuschopný. Pak se hodinu vymotávám z města. Ta vždy vnímám jako nutné zlo a ještě jedno mne dnes čeká. Jinak to nejde. Každopádně v 10:30 projdu posledním předměstím – obcí Nebesa a už jsem zpátky v lese.

O hodinu později zapomenu na jednom rozcestí odbočit, nechce se mi vracet, tak se vydám podle kompasu napříč lesem, abych se za dalších 15 minut vynořil na správné cestě. Poškrábanější, s mokrýma nohama, ale nadmíru spokojený. Jak neustále říkají moji američtí kamarádi: “Bushwhacking (houštinkování) is fun!”

Procházím kolem Goethovy skalky, což je jeden kilometr dlouhý křemenný hřbet obklopený balvanovými haldami a vyklany. Prý to bývala oblíbená vyhlídka J. W. Goetha. V té době ovšem nebyl okolo les, to já si výhledu moc neužiju.

Za obcí Skalka procházím dalším golfovým hřištěm. Čím to je, že se jich tu tolik uživí? Že by se sem jezdilo z Františkových Lázní? To spíš z Bavorska. Překvapí mne množství aut s německou SPZ. Že už by se mohlo volně přes hranice? No pendleři to nebudou… Každopádně každodenní setkání s golfisty začínám brát jako svůj rituál.

I dnes je výjimečně slunný den, v poledne se teplota blíží k 30°C. Při průchodu Hazlovem to nevydržím a téměř za chůze si na jedné zahrádce dám malé pivo. Jen to zasyčí.

Obhlédnu si hrad Seeberg z konce 12. století v Ostrohu. Na můj vkus je po mnohých přestavbách až moc načinčaný. Pak míjím několik rybníků, až si připadám spíš jako v jižních Čechách.

Uvědomím si také, že poslední dva dny potkávám větší množství smírčích křížů. Ty byli ve středověku stavěny na místech, kde se stal hrdelní zločin. Budovali je v rámci tzv. smírčího práva sami provinilci, jako výraz pokání. Buď tu byli lidi větší lumpové, nebo víc zbožní lumpové.

Před Chebem scházím z modré, po které jsem z Aše šel, abych se přiblížil příjemnější trasou kolem vodní nádrže Skalka. Cesta je to hezká, pod hradbami chebského hradu koukám, jak už se v Ohři koupou kluci.

V Chebu si dám večeři, hlavně abych mohl pivem připít na paměť klukům, kteří tu kroutili vojnu. Táta mi to kladl na srdce, byl jedním z nich. Tak na vaše, padre!

Cheb se mi vysloveně líbí. Je tu znát nejen jeho historie (první zmínka o něm pochází z roku 1061), ale i fakt, že to byla výstavní síň socialismusu a že sem tudíž i v minulosti proudily peníze na údržbu historické části. Ve městě to žije, zahrádky hospod jsou plné, všude spousta lidí. Tady se zdá, že se většina společnosti už koronastrachu zbavila. I v parku za městem je spousta inline bruslařů, cyklistů, koloběžkářů, dokonce i jezdců na koních. Všichni nekompromisně rozhodnuti užít si první letní dny naplno.

Procházím kolem zámku Starý Hroznaťov a pak honosnou křížovou cestou k poutnímu areálu Maria Loreto postavenému v letech 1664 – 1689 chebskými jezuity.

V lese za ním slyším výstřel z brokovnice a za okamžik kousek ode mne dopadá sprška broků. Když se chvilku na to ptám dvou mužíčků v kamizolce zelený co to mělo být, jen prohlásí: “Klíííd, to bylo do vzduchůůů.” No moc mne to neuklidní. Přesně tohle je moje noční můra. Už jsem to tu chtěl pro dnešek zabalit, ale raději se ještě trochu projdu. Zatáhnu to ve čtvrt na devět. Na obzoru se houfují cumuly, vypadá to, že zítra už si tolik slunce neužiju. Usínám v deset.

50 km (celkem 635 km)