Hranice ČR 14. den

Posted on

Od prvního okamžiku to vypadá na první skutečně slunný den. Vycházím v 6:20 a o dvacet minut později si ve vsi Skalná kupuju v krámě snídani, kterou spořádám na schodech kostela. Trochu víc než obvykle koukám do mapy – cestou do nejzazšího bodu republiky se asfaltu nevyhnu, obzvlášť pokud nechci jít tam a zase zpátky stejnou cestou.

Míjím hrad Vildštejn a hodinu se na silnici držím cyklostezky 23. Ve Vojtanově odbočím na silnici E48, po pár set metrech se před poslední českou pumpou (a hranicí) dám neznačenou polňačkou, která se záhy změní v lesní cestu. Jak tudy kromě místních nikdo nechodí, je tu nádherná příroda. Po třech kilometrech se už podruhé za dva dny ocitám na golfovém hřišti.

Chytám se žluté, resp. později zelené značky, ale panenskost přírody se nemění. Využívám slunného počasí a u jednoho potoka přepírám větší množství prádla. Přes Vernéřov dojdu do Dolních Pasek, kde ochutnávám jejich minerální pramen.

O kousek dál je vodní nádrž Bílý Halštrov, obklopená rybáři. Už je po poledni, vyhlédnu si tam jeden neobsazený plácek, že si tam udělám pěknou polední pauzu u vody. Sotva si tam ale rozložím věci na doschnutí, už se ke mně žene na člunu chlapík, který mi dosti, jak to říct hezky, nekompromisně oznámí, že tam je to jen pro rybáře, že je celá vodní nádrž soukromá a ať se koukám pakovat. Nehádám se, myslet si můžu co chci, ale zřejmě má pravdu a tak jdu.

Projdu kolem zříceniny ve vsi Podhradí a v jednu se rozložím k obědu a velkému sušení na louce.

V další vsi Hranice si dávám nanuka a za chvíli už vcházím do nejzazšího cípu Čech na západě, k Trojmezí, k bodu kde hraničí Čechy, Bavorsko a Sasko (dříve Západní a Východní Německo).

Dávám se do řeči s německým párem Philipem a Francescou (25). Vtipný je, jak přitom stojíme každý na své straně hranice.

Bavíme se zejména o tom, kolik je toho v pohraniční oblasti neuzdraveného. Vnímám to každý den, kdy potkávám zaniklé pohraniční vesnice, zchátralé kdysi honosné baráky ve městech a často i lidi, kterým i po sedmdesátipěti letech chybí kořeny k místu, kam byli přesídleni. Německá společnost se se svou temnou minulostí už programově vyrovnala, ale u nás se většina společnosti tváří, že my nic špatného neudělali, že my žádná zvěrstva nepáchali, že my byli jen oběťmi. Myslím, že až s generací dnešních třicátníků se to mění (a to jsem možná optimista). Rozohním se u toho tak, až mi naběhne žilka na čele.

Po čtvrt hodině se loučíme. Trojmezí ale není technicky nejzápadnějši bod ČR, ten leží o pár kilometrů jižněji. Vyrazím tedy na dvanáctikilometrový úsek po cyklostezce (EV13 a pak 2058) tím směrem. Je to nakonec nejdelší asfaltový úsek dneška, ale i ten se ke konci mění v polní cestu a posléze pěšinu.

Ke konci moc nemusím hledat směr, slunce se nad nejzápadnějším bodem sklání ke spánku. Dorážím tam v půl osmé.

Užívám si tuhle chvíli, když si na sloupku označujícím nejzápadnější bod všimnu cedulky přivázané provázkem.

Sleduji provázek a nacházím na něm z druhé strany viset čokoládu a ještě níž v potoce chladící se Plzeň. Báro a Míro, vy šaškové, já vám dám legendu! Ale dostali jste mě, mám na krajíčku. A to pivo po celodenním slunci vážně bodne. Díky!

Dnes si dávám jen studenou večeři, zbytky od snídaně. Dvacet minut po mě doráží ještě Dana (31) a Dominik (23), kteří si to sem dali jen jako večerní procházku. Patnáct minut si povídáme (jsem nevymluvenej) a s Dominikem si říkáme, že se za pár týdnů možná ještě potkáme. Je z Moravy, od Javorníka a tak mu půjdu téměř za barákem.

Když osamím, rozhodnu se nestavět hamaku, ale využít přístupného patýrka přístřešku, které má k tomuto účelu pravděpodobně sloužit. Sice mě bez moskytiéry trochu štípou komáři, ale ne tak, aby se to nedalo zvládnout. Usínám v deset a poslouchám k tomu temné “whoosh, whoosh…” otáčejících se lopatek blízké větrné elektrárny.

Před spaním jsem se v deníku díval, co jsem dělal dnešní den před pěti a čtyřmi lety. Před pěti jsem dorazil na “konec světa”, do Finisterry ve Španělsku. A před čtyřmi do Kennedy Meadows, brány pohoří Sierra Nevada. Zvláštní kolik se toho od té doby stalo a jak to pro mě je přitom včera. To mě jen utvrzuje v přesvědčení, že čas na trailu se počítá a ubíhá jinak, než čas v “normálním životě”.

50 km (celkem 585 km)

3 Replies to “Hranice ČR 14. den”

  1. Dobrý den Jakube,
    je to paráda! Každé ráno se těšíme na nový příspěvek, skvěle píšete i fotíte.
    Je to pro nás už taková každoroční tradice, sledovat vás na vašich cestách.
    Děkujeme!

  2. Traily s Tebou chodím jen přes deníky a úplně se mi vybavilo jak jsem hltal PCT 🤠
    A tolik se toho od té doby událo.

Leave a Reply to Michael.Cancel reply