Hranice ČR 12. den

Posted on

Přes noc se přežene jedná krátká přeháňka, ale když začínám v půl sedmé šlapat, nebe je modré a slunce jasně září. Teplota na 7°C. Ale raduji se předčasně. O dvacet minut později snídám v altánu u silnice a než jsem s tím hotov, celá obloha se zatáhne. Mraky vypadají tak, že z nich každou chvíli začne padat sníh. Do mě se dá zima, raději nasadím ostřejší tempo, abych se zahřál. Za dva a půl kilometru konečně scházím ze silnice na lesní cestu.

Uplyne další hodina a zase mne zalije slunce. Prostě hory.

Stejně mne fascinuje, jak se tyhle hory rychle zregenerovaly z katastrofického stavu, v jakém byly za dob mého dospívání.

V jednom potoce si přepírám ponožky, ale když si chci nabrat vodu k filtraci, zjišťuji, že je výrazně železitá. Tak tímhle svůj filtr prohánět nebudu, vydržím k dalšímu zdroji.

Při sestupu k Loučné pod Klínovcem potkávám družstvo běžkařů bruslících do vrchu na kolečkových lyžích. Já si zase vystoupám prázdnou sjezdovku a před desátou jsem na nejvyšším vrcholu Krušných hor, na Klínovci (1.244 m.n.m.).

Chvíli se pokochám výhledem a začnu sestupovat na druhou stranu. Cestou potkávám spoustu víkendových turistů. Tak konečně i Češi opouštějí nory a jdou se raději projít.

V Božím Daru to žije. Cyklistů jako much a pěších taky dost. Všechny hospody otevřený, v jedné si dám brzký oběd. Jídlo dobrý, ale hrají tam na nejmenovaném komerčním rádiu české hity 80. let a tak se nemůžu dočkat, až mi zase budou zpívat jen ptáci.

Cestou kolem Božidarského Špičáku zase potkávám spousty lidí, chodců, cyklistů, běžců. S někým dám krátce do řeči, jiní kolem profrčí jen s pokývnutím hlavy. Kolem se rozprostírají obnovovaná rašeliniště, míjím Mrtvý rybník.

Uvědomuji si, že Krušné hory jsou skutečný ráj pro cyklisty. Jakmile je člověk jednou na hřebeni, převýšení se moc nemění a stoupání i klesání jsou většinou jen pozvolná.

Před a za Hřebečnou mne obklopí rozsáhlé louky, cedule varují před ovčáckými psy strážícími stáda. To mi po loňských zkušenostech z Pyrenejí nemusí dvakrát zdůrazňovat.

I tady výrazně fičí studený vítr. Není moc silný (max 2 Bf), ale vlezlé to je. Ale hlavně že neprší a svítí slunce.

Ve tři procházím přes Blatenský vrch a za ním míjím Vlčí jámy, skalní průrvu, kde lze nalézt pozůstatky po těžbě cínu, podobně jako i jinde v okolí.

Projdu Horní Blatnou, otevřené hospody mne vábí, ale i na časnou večeři je ještě příliš brzo. Za ní se chvíli motám asfaltkami, až zase zmizím v lese a po páté tam zcela osamím.

Tahle část dne je nejhezčí. Nohy jdou na automat, hlava si bloudí po vlastních stezkách, les mám jen pro sebe. A taky je to velmi hezký úsek. Cesta vede kolem Jeleního vrchu (Přírodní park Jelení vrch), Slatinný potok, Přírodní park Přebuz. Nebe opět začne hrozit deštěm.

Za bývalou obcí Rolava začíná krápat a tak si najdu své dva stromy a natahuji mezi ně hamaku. Déšť nebude silný a tak stavím rainfly vysoko, aby se mi pod ním dobře pohybovalo. Chystám večeři, ošetřuji nohy i zbytek těla a koukám na zapadající slunce, které dnes naposledy proniklo mezi mraky. Usínám po deváté.

49 km (celkem 490 km)

3 Replies to “Hranice ČR 12. den”

Leave a Reply to AnonymCancel reply