Hranice ČR 2. den

Ve 4:50 mne probouzí ptačí orchestr a za půl hodiny šlapu. Po dvaceti minutách narazím na potok, snídám a v ledové vodě si přemáchnu triko a ponožky. Teplota se drží na 7°, mraky nad hlavou se zvolna trhají. Po další čtvrt hodině docházím do Jizerky. Všichni tu ještě vysypávají, jen polehávající skotský náhorní skot na mne podezřívavě hledí. Vypadá výrazně mírumilovněji než jeho bratranci, které jsem potkával ve Skotsku na jaře 2017.

Tohle ráno si užívám naplno krásy Jizerské magistrály. Jako tolikrát si říkám, že je neuvěřitelně, jak se rychle mění charakter krajiny.

Přecházím přes Jelení stráň, Pytlácké kameny a po dřevěném chodníčku rašeliniště Černá jezírka. Obloha se zase zatáhne, teplota se drží do 12°C.

V deset opouštím červenou hřebenovku E3 a začnu prudce stoupat na sever na vrchol Smrku. Té cestě se říká příznačně Nebeský žebřík, ale prudké je to asi jen kilometr. Zopakují si i chůzi po dřevěném chodníčku.

Na vrcholku (1.124 m.n.m.) se odměním výhledem z rozhledny. Potkávám na ní polskou rodinu, jsem z toho tak překvapen, že se ani nestihnu zeptat, jestli už se otevřeli hranice, nebo zda žijí na našem území.

Cesta dolů je snad ještě prudší a tak v poledne rád usedám u přístřešku na rozcestí Streitův obrázek a obědvám. Povídám si u toho s místním chlapíkem (65) z Hejnic, který se zabývá monitoringem stavu místních lesů. Zrovna se vrátil z Indonésie, celý život se prý chtěl podívat do deštných pralesů a když se mu to povedlo, zastihl ho tam koronavirus. Naštěstí stihl repatriační letadlo. Ale na příští rok zase plánuje cestu vlakem po Rusku.

Pokračuji dál v už mírném sestupu, cesta se mění v silnici. Míjím pramen místní kyselky, raději filtruji vodu z potoka, nevím jak by mu chutnala polívka z minerálky.

V Novém Městě pod Smrkem neodolám vábení cukrárny a dám si kafe s poctivým větrníkem. Začínám tušit, že na tomhle výletě nezhubnu.

Pokračuji na sever do Jindřichovic pod Smrkem a dál pak na severozápad.

Opustil jsem hory, obklopují mne louky a pastviny, poprvé letos slyším cvrčky.

Nad krajinou se tu a tam tyčí věže větrných elektráren. Konečně vysvitlo slunce, teplota stoupá na 22°C, takže mi snad přece jen doschne triko mokré z ranního praní. Mám povznesenou náladu, rozhlížím se po kraji a zpívám si do kroku.

U Pertolic nahlížím do soukromého arboreta (arboretum Bulovka). Podle mapy nacházím v Horních Pertolicích studánku a doplňují zásobu vody na noc. Jsem rád, že nebudu muset filtrovat. Kolem mě koncertují skřivani a já v půl osmé mizím do malého lesíka. Zakempím a dřív než se pustím do večeře, beru do ruky jehlu a nit. Všiml jsem si povoleného švu u batohu a tak jej raději zpevním, než se to začne rozjíždět. Užívám si zapadajícího slunce, dnes přístřešek nestavím a usínám s hlavou vystrčenou z moskytiéry, abych měl dobrý výhled na oblohu.

Když v noci dopisují deník, jasně nade mnou září hvězdy a okolo poštěkávají srnci.

43 km (celkem 83 km)