HRP návrat 2. den

V noci se často budím, asi za to může klimatizace nad mou hlavou, že které kape voda. Nedaří se mi najít spínač, abych ji vypnul a nechci rozsvicet, abych neprobudil někoho ze svých tří spoluspáčů. Nakonec na to kašlu a vsugerovávám si představí, že to je zvuk deště dopadající na stan…

V osm jdu na společnou snídani a zakecám s Michalem (48, Velká Británie), který právě absolvoval Raid Pyrénéen. To znamená, že na kole ujel skoro to samé co já: 720 km, skrz 18 průsmyků, přes 11.000 metrů nastoupaných a to vše za méně než 100 hodin. Koukám na něj jak vrána. A co teprv když mi vypráví jak jel PBP: Paris – Brest – Paris. 1.200 km za méně než 80 hodin. Že prý spí tři hodiny denně a po zbytek času šlape do pedálů. Začínám si vedle něj připadat jako zcela konvenční turista.

Zaposlouchám se do jeho vyprávění tak, že zapomenu včas odejít. Takže mi ujede autobus na letiště. Jedu dalším o půl hodiny později. Nakonec to stíhám a to i z toho důvodu, že můj let má také půl hodinové zpoždění. Vlastně bych byl raději dorazil i později, protože lidé čekající v miniaturním terminálu jsou tu namačkaní jak sardinky, nedá se ani posadit na zem.

Ve finále je zpoždění hodinové. Francie mi mizí z dohledu a mě se při dvouhodinovém letu do Londýna dokonce podaří usnout.

Vzhledem k tomu, že se mi podařilo koupit velmi levnou letenku, nenavazuje můj let do Prahy ze stejného letiště. Takže musím projít přes pohraniční kontrolu, vyzvednout batoh a přejet autobusem že Stanstedu na Luton. To je 64 km a autobus to jede hodinu a půl. Mám pocit, že projíždíme veškerou londýnskou periferií.

Spolu se zpožděním, nutností projít znovu odbavením (resp. odevzdáním batohu) a bezpečnostní kontrolou jsem rád za šest a půl hodiny, které mezi oběma lety mám.

S ohledem na mé špatné zkušenosti s tím, jak se letecké společnosti (resp. letištní personál) chovají k odbaveným zavazadlům, a k tomu, že ne všechna letiště nabízejí možnost zabalení zavazadla do celofánu, vyndal jsem si už ráno z batohu liner – tlustý igelitový pytel na odpadky, který normálně chrání obsah batohu před vlhkostí (při dešti, případně při brodění hlubokého vodního toku). Na letišti jsem obě vrstvy prostě prohodil a batoh zabalil do pytle.

Na letiště Luton jsem to sice stihl včas, ale pak mi to stejně malém uletělo. Jednoduše proto, že jsem se posadil v kavárně a po víc než měsíci se začetl do knížky. Takže si den zpříjemním pětiminutovým sprintem přes půl terminálu. Stihl jsem to těsně před zavřením gatu.

Za dvě hodiny (22:10) přistávám na Ruzyni. Ještě si vystojím nekonečnou frontu na pohraniční kontrolu (v tuto hodinu odbavují všechna letadla pouze 3 pohraničníci??) A za hodinu už mne vítá rodinná mikrodelegace.

I přes pokročilou hodinu nesmím porušit tradici a proto dřív než k mému domovu zamíříme k hospodě v sousedství. Upřímně, čekal jsem, že letošní popříletové pivo si dám sám. O to víc jsem mile překvapen, že mne tam i letos čeká malý uvítací výbor

Dají nám tam takhle před zavíračkou akorát to jedno pivo, tak se pak ještě přesuneme k jednomu z nás domů a pokračujeme do dvou do rána. Déle to nejde, všichni pracují. I já mám hned ráno první pracovní schůzku. Letos bude návrat do reality opravdu přísný. Ale hřeje mne vědomí, že uplynulý měsíc byl tak intenzivní, že ze vzpomínek na něj dokážu žít další rok. A nebude to snad muset být ani rok celý. Doufám, že do té doby už zase budu šlapat v nějaké jiné části světa po horách.