HRP 27. den

Vyrážím ze svého nocležiště ve svahu v 6:50 a jako vždy v podobné situaci po patnácti minutách chůze nacházím několik perfektních plácku, kde jsem mohl spát.

Musím nastoupat 600 výškových metrů na hřeben. Stále jdu údolím podél říčky Coma d’Eina. Když uvidím, jak jeden její přítok pramenní ze země neváhám, dělám si u něj snídani a nabírám vodu na celý den. Dnes mě čeká hřebenovka a tam žádný další zdroj nenajdu.

Na dnešní úsek jsem se hodně těšil. Cesta po samotném hřebeni je vždy za odměnu. Ale ač jsem se probudil s jasnou oblohou nad hlavou, ostrý vítr nese mraky. Teplota je 14°C, ale studený fičák jí pocitově sráží.

Mým prvním vrcholem je Col d’Eyne (2.683 m.n.m.), na který se dostávám celý zahalený v mraku. Čekám tam deset minut, než se pár vteřin roztrhne, abych mohl udělat fotku.

Je to tak vlastně celý den. Část cesty jdu zcela obklopen mrakem, a když se roztrhne, překvapeně koukám, jaká je to kolem paráda.

Následuje Pic de Noufonts (2.861 m.n.m.). Tady už fouká poctivých 5 Bf, v nárazech 6 Bf. Občas se kvůli tomu musím přikrčit.

Pak klesnu o 200 metrů níž do sedla Col de Noufonts, kde se k HRP přidá GR11. A zase nahoru na Pic de Nou Creus (2.799 m.n.m.), za ním je sedlo Col de Nou Creus, kde se nachází, jak název napovídá, devět křížů.

Dalšími vrcholky jsou Pic de la Fosse du Geant (2.801 m.n.m.) a za ním Pic de la Vaca (2.821 m.n.m.). Je to neustálá houpačka nahoru dolů, ale pořád mě to velmi baví. Jen ten ostrý vítr mi bere energii. Ráno jsem si po půlhodině sundal ortézu, už mě docela dře a zdá se, že koleno zatím drží. Možná je to tím, že se typ zátěže neustále střídá.

Ve třičtvrtě na dvanáct si najdu závětří za malou skalkou a dělám si oběd. Spíš abych si odpočinul a dostal do sebe něco teplého, než že už bych měl hlad.

Po obědě už jdu jen ve mraku, až do chvíle, kdy za Col de Tirapitz (2.783 m.n.m.) začnu sestupovat do Španělska. To už potkávám docela dost lidí (za dopoledne to byli jen dva). Většina z nich jde GR11 nebo nějaký místní okruh.

Ještě pak nastoupám k jednomu širokému sedlu (Coll de la Marrana 2.535 m.n.m.) a pak už jen spadnu k luxusní chatě Refugi d’Ull de Ter (2.220 m.n.m.)

Je teprve půl třetí a já chtěl původně ještě tak deset kilometrů pokračovat. Když si ale v klidu projdu průvodce a mapu ukáže se, že následující etapa vede 22 km po stejně exponovaném hřebeni bez vody a možnosti bivaku. Navíc se má k večeru horšit počasí. Neměl jsem v úmyslu mít dnes tak krátký den, ale pokračovat nedává smysl.

Potkávám tu po dni a půl Arnauda, který to vidí úplně stejně a tak holt zůstanu.

Ráno se má vyčasit, alespoň si ten hřeben víc užiji. Trochu mi to teda nehraje do karet, potřebuji nahnat jeden den oproti plánu v průvodci. Ale pozítří bych měl být naposledy nad 2.000 m.n.m., pak začnu padat k moři, terén bude jednodušší (teda předpokládám) a budou se mi lépe hledat místa k přenocování. A kdyby mi uletělo letadlo… Vždycky můžu dostopovat, ne? Naposled se mi to z jihu Francie do Prahy povedlo za den a půl. Pravda, bylo to před 29 lety…

Přeperu si nějaké prádlo, udělám větší část deníkového zápisu (tím pádem se večer dostanu dřív do postele), procházím mapy na další dny a pak se poflakuji.

V půl osmé je společná večeře. Večeřím u stolu s Isabel a Jakobem (27, Německo), se kterými sdílím pokoj (spí se tu po šesti a refuge je poloprázdná). Je to druhá učitelská dvojice se kterou se tu dávám dohromady. Plánují jít příští rok GR20 na Korsice a za čtyři roky něco delšího, tak probíráme, co připadá v úvahu. Večeře je opět ohromná, čtyřchodová. Musím říct, že tyhle večeře jsou na místních ubytovnách v poměru cena / výkon neuvěřitelně štědré. Když si člověk navíc uvědomí, že většinu potravin na ně dopravují vrtulníkem…

Po večeři ještě s Arnaudem probíráme zítřejší trasu. Chci vyrazit o hodinu před ním (on si zaplatil snídani a musí na ní tudíž počkat). Uléhám v půl deváté s tím, že dnes můžu klidně usnout před devátou, aniž bych měl nastavený budík na noční psaní. Jak málo stačí k radosti.

14 km (celkem 648 km)