HRP 26. den

Posted on

V noci se teplota na místní poměry překvapivě přiblížila nule. Když se probudím, Arnaudayho stan je pryč. Takže to zvládnul. Dnes se nasnídám před vyjitím. Kdoví jak dlouho mi bude výstup a sestup z Pic Carlit trvat. Průvodce straší, že je to hodně náročné. Nevím, ale zespoda to opravdu budí respekt.

Výstup začnu v 6:45. Jako, je to prudký, to jo. Ale že by to bylo nějak obtížný? Pořád čekám, kdy to přijde a najednou zjišťuji, že už jsem v půlce. A stejný je to až do samotného průsmyku. To jsem se tedy na jiných místních kopcích zapotil mnohem víc. V průsmyku nechávám batoh a dovylezu si na samotný vrchol. Dost tu fičí, nárazově 5 Bf, takže mám problém stát, ale náramně si užívám pohledu na celé východní Pyreneje. Kdyby byla lepší viditelnost, viděl bych na východě Středozemní moře. Ale já vím, že tam je a že na mě čeká.

Začínám sestupovat a ejhle, tohle je těžší. Nejprve velký padák a pak pasáž dětského lezení. Není to těžký. Jen se člověk nesmí dívat pod sebe. Trvá to jen pár desítek metrů a pak už je to zase regulérní stezka.

Začínají proti mně proudit lidi. Nejdřív jednotlivci, pak skupinky, nakonec davy. Tak to jsem měl tedy štěstí, že jsem měl vrchol čtvrt hodiny jen sám pro sebe.

Potkávám dalšího (zatím druhého) příslušníka kmene „hiker trash“. Poznáme se zase okamžitě podle batohů. Big Wave Dave (28,Francie) šel PCT 2017 a Te Araroa 2018.

Dostávám se k patě Pic Carlit a vydávám se po vyšlapané stezce do krajiny jezer.

Není divu, že je vyšlapaná, proti mně se valí už desítky turistů. Za chvíli jsem celý „ubonjourovaný”, jak poctivě zdravím (jsem na francouzské straně hor). Stále klesám kolem spousty menších či větších jezer. Tohle trvá až do čtvrt na dvanáct kdy přicházím k přehradě Lac des Bouillouses (2.020 m.n.m.), kde je velké parkoviště a kam linkové autobusy mraky turistů přivážejí. Přecházím hráz.

HRP se znovu spojuje s GR10. Lidí o něco ubude, ale abych se jich zbavil ještě víc, začnu si volit vlastní paralelní alternativu po menších cestách. Překvapilo mě, jak se ráz krajiny za Pic Carlit zcela změnil.

Najednou už to nejsou ty drsné hory, ale „mírná“ středomořská krajina. Tenhle dojem ještě podtrhuje ta spousta jezer, kolem kterých procházím. Už to nejsou ta temná horská jezera. Takovéhle malebná jsem potkával v Oregonu.

Ale přitom je ráz krajiny a charakter cesty skoro podobný Machovskému kraji. Cesta je občas široká, občas úzká, každopádně mi rychle ubíhá. Přestože stále klesám, dovolím si v tom mírném terénu sundat z nohy ortézu. Je to celkem úleva.

Před druhou hodinou docházím do městečka Bolquère (1620 m.n.m.) Tady se potřebuji dozásobit, ale jediný krám je zavřený – drží dlouhou jižanskou siestu až do čtyř. Zkouším, jestli by mi někde nedali najíst, ale všude na mě koukají jako na blázna, že ve dvě je přece příliš pozdě.

Usedám na lavičku před krámem, vařím si oběd z vlastních zásob a ve zbytku času hledám spojení domů. Už vím, že pokud nenastane nepředvídaná událost, časově to zvládnu dojít až k moři a tak si kupuji letenku.

Ve čtyři procházím krám, je celkem veliký, ale z dehydrované stravy toho zase mají málo. Mám pocit, že kdejaká benzínka v USA je v tomhle ohledu výrazně lépe zásobená. Ale nějak to zvládnu. Hlavně se vrhám po ovoci a sýrech. A konečně si kupuji krém proto slunci – je konec rozmatlávání tyčinky na rty po obličeji. Stejně to asi moc nepomáhalo. Horší je to s filtrem na vodu, ten tu rozhodně nemají a sportovní krám tu žádný není. Musím tedy nadále důvěřovat čistotě místních potoků.

Vyrážím na svůj první větší pyrenejský roadwalk. Pět kilometrů do vsi Eyne (1.560 m.n.m.). Takže sluchátka do uší a na chvíli odplout duchem někam jinam.

Za Eyne vstupuji do údolí Vallée d’Eyne, do rezervace Eyne natural reserve. Stoupám, cesta je nejprve široká, pak se zúží v trail a já po pěti kilometrech vyhlížím místo ke spaní. Míjím pár plácků kde by to šlo, ale mám pocit, že bych mohl jít ještě dál. Chyba. Podle vrstevnice na mapě to vypadá, že něco najdu, ve skutečnosti je ale dál v sevřeném kaňonu všude svah.

Nakonec pár metrů od vodopádu na Coma d’Eina, která údolím protéká, maličké místo nacházím (2.130 m.n.m.). Je to velikostí spíš na to ustlat si pod širák, ale bude tu velká vlhkost a kondenzace a tak stavím stan lehce nakloněný ze svahu . Karimatku podkládám veškerým nepoužitým oblečením, abych se neskutálel do říčky. Večeřím bagetu se sýrem a v devět jdu spát.

30 km (celkem 634 km)

Přidat komentář