HRP 18. den

Posted on

V noci jsem vypil litr vody jako nic a pak měl ještě žízeň. To je tak vždycky, když si večer dám Chilli con carne.

Vycházím v 6:30, rovnou si to střihnu přes hráz přehrady, ale moment… V mysli se mi vybaví poznámka z průvodce, že nemám kopírovat GR11 a chodit přes hráz. Vytáhnu mapu. Podle ní jdu správně. Zastavím se, vytahuji průvodce. Opravdu je to tak. Trasa podle průvodce a podle mapy se liší. Co teď? Rozhoduje fakt, že trasa podle mapy nevede do městečka Selardú, který musím nutně navštívit pro dozásobení a další etapy.

Vracím se zpět, pod přehradou dobírám vodu. A protože se s ní nechci tahat, rovnou si vařím snídani. Cesta dál je potom parádní. Jdu převážně lesem, občas po nějaké louce zkrátka, je to veliká změna oproti předchozím dnům. Stále klesám, ale velmi mírně.

V místech, kde se jde po mokřinách, je překvapivě dokonce takový luxus, jako chodníček z klád.

A řeka čaruje.

Až sedm kilometrů před městem přecházím na silnici a po asfaltu to už holt musím vydržet až do konce. Cestou mě míjí spousta cyklistů.

Do Salardú (1.270 m.n.m.) dorážím v půl dvanácté.

Další část ze Salardú do l’Hospitalet-près-l’Andorre má být nejtěžší z celého trailu. Přejít těch 119 km, potrvá podle průvodce 9 dnů, územím mimo civilizaci a horské chaty. Už jsem se naučil pohlížet na informace v něm s větší pokorou. Taky je otázka, jak se bude vyvíjet situace s mým kolenem, přijde mi to den ode dne horší. Určitě to tedy znamená dozásobit se na devět dní, takže moje první cesta vede do krámu. Je maličký, ale celkem dobře zásobený. Pak sedím na lavičce přebaluji zásoby, a přemýšlím co s dneškem. Buď si můžu dát po zbytek dne pohov, přespat tu a pokračovat až zítra, a nebo můžu ušlápnout něco z těch devíti dnů už dnes. Můj největší problém je každopádně to koleno. Salardú je více než co jiného zimní sportovní středisko. Zkouším jestli tu není otevřený nějaký sportovní krám, nebo lékárna. Nutně potřebuji koleno zpevnit. Žel je neděle a vše je zavřené. V informačním středisku mi paní řekne, ať to zkusím v některém z níže položených městeček. Jdu stopovat a za minutu už se vezu do 2 km vzdáleného Arties (věže mne starý Žigulík…). Zapadnu do prvního otevřeného krámu pro cyklisty, a opravdu, ortézu na koleno tu mají. DG! Je to sice trochu kanón na zajíce, ale lepší macek, než něco, co mi dostatečnou oporu neposkytne. Připadám si s ní jako jako Sedmá z Devíti že Star Treku.

Ale upřímě, koleno už mě bolelo tak, že jsem si nebyl jistý, zda bych mohl vůbec pokračovat dál. Bylo by to víc a víc přes bolest a to by se vytratila veškerá radost. V rámci krámu tu provozují i malou hospodu, takže si dám ještě pořádný salát a malé pivo a rychlým stopem se vracím zpátky do Salardú. Jsou dvě odpoledne, přece jen zkusím jestě něco ukousnout ze zítřejší etapy.

Oficiální trail vede zase kus po silnici, tak jdu raději paralelní úvozovou cestou do vesničky Bagergue (1.419 m.n.m.). Je tam otevřený kostel a že je neděle, chvíli si v něm pobudu.

Stoupám dál polňačkou až k parkovišti lyžařského střediska. Dnes to po dlouhé době zase celkem připaluje (32°C), tak se cestou do kopce pěkně potím, ale koleno se zdá být dobrý.

Silnička se změní v cestu, pak v trail a i ten chvílemi mizí. Už zase poskakuji po kamenech, občas potkám nějakého nedělního výletníka.

Docházím k přehradě Estany de Baciver (2.078 m.n.m.), stoupám dál a konečně se v šest dostávám ke dvěma jezerům Estanys Rosari de Baciver (2.311 m.n.m.). Dál už to má být divočejší a je přece jen den odpočinku, tak to pro dnešek balím. Využívám času a v odtoku z jezera si přemáchnu kalhoty. V dlouhém večerním slunci stihnout doschnout. Studuji mapy a průvodce, ujídám zásoby, užívám si klidný večer.

Stan stavím v půl osmé u vyššího z jezer. Díky blízkému lyžařskému středisku je tu nezvykle dobrý signál, možná naposled na delší dobu a tak si volám s domovem. V osm dorazí ještě jeden kluk, zrovna si vykopávám svou „cat hole“ na ráno, tak koukal v rozpacích, co bude následovat. Chvíli si s Jonathanem (26, Belgie) povídám a pak si staví stan o 100 metrů dál. Do spánku se propadám za zvuku zvonců nedaleko se pasoucích koní až v půl jedenácté.

25 km (celkem 469 km)

4 Replies to “HRP 18. den”

  1. To je jasny proc te boli koleno, to je z tech pitomych bot. Asi bych prubnul navrat k Inov8, s nema te kolena nebolela.

    1. Koleno mne bolí, protože mám na něm zjištěnou vadu, která se musí časem operativně odstranit, ale můj lékař (a díky mu za to) to odkládá, co to dá. Bolelo mě i s Inov8, to je prostě degenerativní záležitost. Dokonce jsem Inov8 znovu zkoušel na jaře (cca 200 km po hranici) a rád jsem se vrátil k Altram.

      1. Tak za tohle ty Altry, ackoliv je jinak obvinuji ze vsech spatnosti sveta, opravdu nemuzou. Drzim palce at koleno vydrzi.

  2. Ahoj Jakube, díky za tvůj parádní blog. HRP jsem šel 2016, tak je skvělé opět vidět známá místa a vzpomínat jaké to tam bylo. K tomu to jdeš prakticky stejně rychle jako já, taky jsem 18. den spal na stejném místě. Doufám, že ti koleno drží a že následující den přežilo obří morénové pole u jezera Airoto. Ještě jednou díky, přeji hodně sil a ať ti to šlape až k moři.

Leave a Reply to Milan ZakCancel reply