HRP 17. den

Mezi třetí a čtvrtou se přežene krátká bouřka. Když v 6:40 vycházím, je obloha ještě zatažená, ale postupně se vyjasňuje. Začínám tím 600 výškových metrů dlouhým stoupákem v krátkých kamenitých serpentinách. Přecházím Port de Rius (2.360 m.n.m.) V půl deváté docházím k jezeru Lac de Rius a tam také snídám.

Dál je to pěkná procházka podél břehu jezera. Opouštím GR11 (nějací Španělé nechápou, že nejdu GR11 a volají za mnou, se jdu špatně). Chvíli se proplétám bludištěm skalek a malých jezírek. Jít to za nízké viditelnosti, okamžitě ztratím smysl pro orientaci, ale takhle je to rozhodně dost zábavné.

Docházím k dalšímu jezeru – Lac Tort de Riu. Znovu jej obcházím a pak začnu stoupat do Colhada de Lac de Mar (2.487 m.n.m.). Pode mnou se rozkládá nádherné jezero Lac de Mar.

Ale abych se k němu dostal, musím absolovovat úsek, kterého jsem se po včerejším čtení mapy nejvíc obával. Vrstevnice protínající stezku byly totiž podezřelé husté. A taky že jo. Je to takový padák, že velkou část sestupu musím absolovovat čelem ke svahu a využívat k jeho slézání všech končetin. Ale tisíckrát raději toto, než skákat z kamene na kámen v morénovém poli. Ta třičtvrtě hodina co mi to trvá je opět zábavná. Dole jsem v poledne a tak si najdu hezké místo u břehu, obědvám, suším stan a spacák. Počasí je po celý den celkem slunečné, jen občas se přežene nepříliš velký mrak.

A zase obcházím jezero. Neustále se divím, jak je tu průzračná voda.

Občas jdu stezkou, občas balancuji na kamenech, ale i to jde. Jsou to jen traverzy, žádné větší klesání či stoupání. Nejlepší je, že to tady mám jen sám pro sebe. Jakoby dnes HRP nikdo jiný nešel.

Až za jezerem výrazněji klesnu k Refugi de la Restanca (2.010 m.n.m.), které pro změnu leží na břehu nádrže Lac de la Restanca. Mám zážitek, když pozoruji přílet a odlet zásobovací helikoptéry. Tady se také opět připojí GR11 a objeví se davy lidí. Kdybych šel po GR11, měl bych to výrazně kratší, ale přijít o Lac de Mar?

U Refugi de la Restanca dnešní oficiální etapa končí, ale je tepve půl třetí, tak si tu jen dám jednu Colu a jdu dál. Čeká mě ještě dvojí stoupání a dvojí klesání, průsmyky Coll de Crestada (2.475 m.n.m.) a Port de Caldes (2.570 m.n.m.). Přitom míjím ještě několik jezer. Dnes je to vysloveně „jezerní stezka“.

Voda z jednoho potoka má lehce „kravskou“ příchuť. Taková vzpomínka na CDT. No tak teď jsem zvědav, jak efektivní se ukáže ošetření vodu Steripenem.

Poslední dny si hraju takovou hru: snažím se podle vizáže odhadnout národnost kolemjdoucích. Zpočátku jsem měl úspěšnost sotva 30%, teď už je to tak 70%. Kromě Španělů a Francouzů jsou to hlavně Angličané, pak Němci, Rakušané, Švýcaři a docela dost Skandinávců. Češi zatím žádní (kromě rodinky v Gavernii a Terezy s Babet z druhého dne).

V sedm se dostávám k novému Refugi de Colomers u přehrady Estany Major de Colomers (2.120 m.n.m.).

U většiny chat je placek, kde se dá volně stanovat. Ale tahle visí na ostrohu nad přehradou. Měl jsem nějaké tušení, tak už jsem si při příchodu vyhlédl placek 300 metrů nad ní. Teď se tam vracím. Ale nemám se hned je stavění stanu. Nejsem si úplně jistý legálností stanování na tomhle místě. Vstoupil jsem totiž do Aigüestortes national parku. V tom předchozím národním parku bylo stanování umožněno mezi sedmou večerní a devátou ranní. Ale jak je to tady, to si nejsem jistý. Takže si nejdřív jen vařím, provádím drobné správky, píšu deník… Stan stavím až v devět, usínám v půl jedenácté. Dnešek mne hodně bavil.

20 km (celkem 444 km)