HRP 12. den

Dnes byla v noci poprvé docela zima, takže mám i velkou kondenzaci. Přes den má být hezky, venku je jasno. Ale než se sbalím, natlačí se na pár minut na palouk mrak z údolí. Vycházím v 6:40. Celá dnešní etapa je souběžná s GR10, takže můžu očekávat značení. Začínám jediným pořádaným stoupákem dne: 576 výškových metrů do průsmyku Hourquette d’Ossoue. Cesta je to ale velmi příjemná. Tak v půli si udělám snídani a koukám přitom do údolí na místo, kde jsem spal. Protože jdu po severní straně hřebene, je stále docela chlad: 6°C. Je to také poprvé, co jdu po ránu s mikinou a ne jen v tričku. Sundám ji až v devět, kdy mne v průsmyku (2.734 m.n.m.) zalije slunce.

O kousek dál je Refuge de Bayssellanc, kde potkávám partu Australanů a jednoho Skota. Je hezké po dlouhé době používat angličtinu s někým, kdo v ní má větší slovní zásobu než já. Zjistil jsem, že tady záměrně používám jednodušší obraty a mezinárodnější výrazy, aby mi místní rozuměli.

Následují dlouhé serpentiny do údolí k vodní nádrži Barrage d’Ossoue, ale opět je to příjemná stezka s nepříliš prudkým spádem. Míjím zajímavý nouzový přístřešek, který tu je vytesaný do skály.

Před jedenáctou se stane něco, co jsem tu ještě nezažil. Jakmile se dostanu na dno údolí (1.850 m.n.m.), jdu asi půl hodině po rovině, až k samotné přehradě.

Za ní pak pokračuji lehkým traverzem v mírné stráni, prakticky po vrstevnici. Myslím, že odpočinkovější úsek si nedovedu představit. Ve dvanáct si udělám devadesátiminutovou siestu spojenou s důkladným sušením.

Před třetí začne cesta klesat a v půl čtvrté docházím do městečka Gavarnie (1.365 m.n.m.). Je to turisticky vyhledávané místo, spousta aut, spousta lidí, spousta krámu nabízejících cetky. Dokonce tu prohodím i pár vět česky. Já si jdu akorát nakoupit jídlo, najím se z toho a vyřídím si pár telefonátů s domovem.

Dokonce si volám s kamarádem Karlem K., tím který se rozhodl, že zdravotních důvodů ukončit CDT. Udělalo se mu líp a tak si řekl, že i když už to letos rozhodně celý neujde, nebude se z té krásy ještě vracet. Půjde si polehoučku dál, kam až mu to klimatické podmínky dovolí. Úplně mu rozumím.

Většina chodců, co jdou HRP nebo GR10 tu tráví noc, nebo i zero day. Já ale nemám důvod v tomhle turistickém cirkuse zůstávat. Zvlášť, když předpověď hlásí od středy bouřky, takže se možná budu muset zdržet někde později. Výšlapnu si na kopec k Refuge des Espuguettes (2.027 m.n.m.), proti mně proudí davy výletníků. I u refuge je lidí dost.

Tak ještě pokračuji o 1,5 km dál a stelu si kilometr od svého prvního zítřejšího průsmyku. Je chvíli po sedmé, zvažoval jsem, že bych ještě něco našlapal na druhé straně, ale podle mapy to nevypadá na žádný placek k přespání, což mi ještě potvrdila proti mně jdoucí Španělska dvojice.

Sedím, jím bagetu a kozí sýr, koukám na večerní slunce nad vrcholky Pyrenejí, k tomu mi hrají ovčí zvonce a já vím, že se nemůžu mít líp. Spát jdu po deváté.

Usínání mi oddaluje helikoptéra pročesávající okolí, jako by někoho hledala.

Po hodině začne kroužit těsně nade mnou. Vylézám ze stanu a pro jistotu dávám předpisově jednou paží zdviženou, druhou upaženou znamení, že já pomoc nepotřebuji. Helikoptéra se přiblíží ke svahu dvěstě metrů ode mne a vyskakuje z ní záchranář. Ten asi tři minuty promlouvá s třemi chlapíky sestupujícími z hřebene. Helikoptéra mezi tím udělá kruh nad údolím a záchranáře zase nabírá. Pak mizí nadobro. Ptám se pak těch dvou španělských chlapíků co se děje. Prý hledali je. Slézali tu nějaký kopec a nevrátili se včas na refuge, tak po nich vyhlásili pátrání. Konec dobrý, všechno dobré. DG!

27 km (celkem 311 km)