HRP 7. den

Budí mne mocné chrápání Thea, to ale naštěstí hravě vyřeší špunty do uší. Vyrážíme s Didierem jako první v 6:45 a hned začínáme prudkým stoupáním na hřeben. V půli cesty se zakecáme s mladým bačou (28 let). Znalecky pohlédne na zamračenou oblohu a prohlásí, že slunce je tu co nevidět. My zatím stoupáme do mraku a v něm také následující dvě hodiny zůstaneme. Jakmile se dostaneme do 1.650 m.n.m. začínáme obíhat hřeben a stále, byť už jen zlehka, stoupáme. Při snídani (8:00) mi Didier sdělí, že má dnes narozeniny. Hned mu dávám alespoň jednu proteinovou tyčinku, stejně jako to udělal Top Notch před třemi roky, když jsem měl narozeniny já.

Z mraků se dostáváme až když před desátou klesneme pod 1.600 m.n.m. Krajina se před námi otevře.

Jdeme přes pastviny až k silnici NA-137. Po ní HRP pokračuje dalších 9,5 km až do lyžařského střediska Pierre Saint-Martin. Nic co by nás lákalo.

Raději z ní po půl kilometru u právě rekonstruovaného refugia sejdeme na cestu GR13 a zamíříme ke Třem Králům, neboli kopci Trois Rois.

Široká louka se brzy změní v lesní pěšinu, na které absolvujeme počáteční prudké stoupání ke kopci Lapazarra. Na sluncem zalité louce obědváme a pokračujeme dlouhým traverzem podél hřebene. To už se před námi Trois Rois zjeví v plné kráse.

Následuje série stoupání a klesání. Oči mám upřené na výškoměr a vždy, když už mám pocit, že jsme v nejvyšším bodě průsmyku, zase o něco klesneme. Zdá se to nekonečné.

Ale zas tak moc nám to nevadí, protože je pořád na co koukat. Po posledních dvou dnech je to osvěžující.

Ubývá trávy, přibývá kamení. To už jsme GR13 opustili a jdeme po neoznačené cestě. Často spíš necestě.

Potkáváme první sviště a taky trochu sněhu. Konečně ve čtyři odpoledne přecházíme průsmyk Col d’Esqueste (2.220 m.n.m.).

A tím se pro dnešek definitivně rozloučíme se sluncem. O druhou stranu hřebene je opřený mrak. To už jsme zase na oficiální variantě HRP. Následuje prudký sestup dolů. No sestup… Po drobných kamíncích spíš sjíždíme do údolí. Naše boty dostávají zabrat.

Nedokážu si představit, že bychom to absolovovali v opačném směru. Když klesání zmírní a kamení se zvětší, nejdeme o moc rychleji. Mám z toho velký respekt. Právě při takovém sestupu, byť nesrovnatelně menším, jsem před měsícem uklouzl a rozseknul si loket. To jsou okamžiky, kdy je člověk vděčný, že má vedle sebe parťáka.

Po hodině se kamení mění v travnatou pěšinu a narážíme na potok. Za ten jsem obzvlášť rád, v lahvi mi zbývalo jen pár kapek vody.

Před sedmou docházíme k boudě Cabanes d’Ansabe. To byl náš dnešní cíl. Těšili jsme se, že to bude podobně útulné místo jako včera. (Teda Didier se těšil, že na jeho narozeniny potkáme autobus plný Norek, ale to je jiná písnička). Ukáže se ale, že původní boudu zabrali farmáři. Místo ní postavili vedle miniaturní budku se dvěma palandami, kde je jinak místo jak v ponorce. Všude jsou krávy, mrva, mouchy smrad. Sice jsme už skoro vybalili, ale nakonec jdeme dál, tady by se dobře nespalo. Alespoň si u farmářů, kteří nejsou dvakrát vstřícní, kupujeme sýr. Stoupáme mlhou, tentokrát už po oficiální HRP. Po necelém kilometru narazíme na první vhodný placek pro stany. Nejsme jediní, kdo to takhle vyřešil, jeden stan už tu stojí a v něm podle hlasu dvě mladé holky. Přišel si nás očichat velký ovčácký pes od nedalekého ovčího stáda, aby za okamžik začal se svými kolegy shánět ovce do údolí. Jak se ovce bezhlavě ženou mlhou kolem nás, je to jak vidina v nějakém mystickém filmu.

Rychle večeříme, mží a když se kapky zvětší, přejeme si rychle dobrou noc. Jsme příjemně unavení. Aby ne, máme dnes nastoupáno 1.891 a naklesáno 1.523 metrů. Dnes budu psát deník v noci, až se trochu prospím. A zítra vstaneme o hodinu později. Do usínání poslouchám, jak si holky vedle něco navzájem předčítají.

26 km (celkem 191 km)