Pršelo vydatně celou noc. Ráno déšť na čas přestane, tak se alespoň projdeme po vsi, nakoupíme čerstvé jídlo na dnešek, a stihneme se vrátit akorát s prvními kapkami dalšího deště.
Pak se flákáme, čteme, podřimujeme, nasloucháme dešti, jíme, koukáme do map a předpovědí, pijeme kafe, prostě čekáme až se počasí umoudří.
Píšu si s kamarádem Karlem (60, Liberec), který dnes musel ukončit svou cestu po CDT. Jeho tělo mu od začátku házelo klacky pod nohy a často to překonával jen vůlí. Letos je tam extrémně hodně sněhu a jemu se přesto podařilo jako jednomu z mála projít až do Pagosa Springs. A pak mu tělo zkolabovalo. Je z toho špatnej, ale já si myslím, že umět říct včas dost, vracím se domů, vyžaduje často větší odvahu, než pokračovat za každou cenu. Má můj respekt a doufám, že se brzy dá do kupy, aby zase mohl běhat po horách.
Ve dvě to konečně vypadá, že bouřky definitivně odtáhly. Rychle balíme a v půl třetí opouštíme kemp. Dnes to moc daleko nebude, ale raději málo než nic. Naším cílem je přístřešek (chata) Cabane d’Ardané. Didier chce popojet stopem na jihozápad, napojit se na HRP a dojít posledních 8 km pěšky. Já jdu raději po alternativě přímo.
Prvních osm kilometrů absolvuji po široké cestě. Ještě občas zaprší, ale jde se mi dobře.
Obcházím úzký kaňon okolo říčky Olhadoko Erreka. Baví mě pozorovat, jak se z lesů kouří a jak si mraky kolem mě hrají na honěnou. To se mi snad nikdy neomrzí.
Jsem do toho tak zakoukán, že přehlédnu odbočku a kilometr si zajdu. Pak začíná prudký stoupák do kopce, asi 800 výškových metrů po pěšině, kterou spíš tuším. Těsně před vrcholem mě čeká odměna ve formě krásného vodopádu Pistako Urjausia.
Libuji si, že už zase svítí slunce, ale jakmile přejdu průsmyk (1.495 m.n.m.), zakryje ho mrak. Pak už mne čeká jen pozvolný sestup širokou cestou do nádherného údolí. Už z výšky vidím Cabane d’Ardané. Stráně kolem jsou poseté ovcemi.
V sedm docházím k chatě. Chvilku přede mnou tam dorazili Margot a Boris (26, Francie).
Chata je vybavena velkou palandou pro osm lidí, stolem a krbem.
Půl hodiny po mě přichází i Didier. Rozhodne se spát venku ve stanu, stejně tak Margot a Boris. Takže chata zůstane jen pro mě a posledního příchozího Thea (28, Francie). Večeříme společně, kecáme (všichni mluví anglicky) a koukáme do map, co nás zítra čeká.
V půl deváté jdu na kutě, ostatní mne do hodiny následují. Zítra má být slunečný den, nemůžeme se dočkat.
15 km (celkem 165 km)