HRP 5. den

Posted on

V půl páté mne probudí blesky a dopadnutí pár kapek na stan. Rychle schovávám prádlo, které jsem venku sušil. Za chvíli to ustane. Ale v půl šesté to přijde nanovo, blesk co dvě sekundy a do stanu buší intenzivní déšť. Vypínám budíka, spím dál. Za hodinu je konec. Studuji předpověď, hlásí dva dny deště. Ale pokud to nebude bouřkový, tak to půjde. Rychle balím poháněn miniaturními muškami, které mě koušou jak o život. V 7:45 šlapu. Docházím do střediska Les Chalets d’Irati, v krámě koupím snídaní a jdu dál. Mraky se začínají trhat a přede mnou se vyloupne můj dnešní vrchol: Pic d’Orhy.

Mám radost, předpověď se mýlila. Pokračuji ve stoupání, jenže už před desátou obzor zčerná, Pic d’Orhy zmizí v mracích a začínají dunět hromy. Jsem na signálu, tak se kouknu na předpověď a hele: bouřkově po celý den. Na nic nečekám, obracím se na místě a před jedenáctou jsem zpátky v Les Chalets d’Irat. Tady mi v turistickém centru mé obavu potvrdí: dnes se rozhodně na hřeben lézt nemá. Zarezervuju si noc v místním gîte, i když trčet se mi tu nechce. Koukám do mapy, existuje ještě varianta pro špatné počasí vedoucí jižně od hřebene do městečka Lerrau. Ale je to po silnici. Jenže nedaleko Lerrau prochází i GR10. Po severní straně a jde ve výrazně nižší nadmořské výšce. Váhám, i tam mne může bouřka chytit, ale to už kolem prochází Didier, chce dát tu GR10 variantu, takže mám rozhodnuto, ruším nocleh a jdeme.

Rychle padáme do údolí, a zhruba za hodinu začíná poprchávat. Jsou to jen přeháňky, ale za námi na hřebeni už to hřmí. Na GR10 je dobré značení, ale občas je to matoucí, protože nekoresponduje s mapou.

Jak mě ráno při balení poštípaly mušky, tak mám teď nechutně flekatý nohy.

Čas od času se mraky roztrhnou a my vidíme, že jdeme moc pěknou krajinou.

Při jedné takové přestávce mezi dešti dáváme pauzu na oběd, tentokrát jen krátkou, bez vaření. Z dálky stále zní hromobití a to nás motivuje ke spěchu. V půl třetí nás to konečně dostihne. Rychle seběhneme do údolíčka, kterým jsme právě prošli, stavíme stany a okamžitě v nich usínáme. Za hodinu je to pryč.

Kolem nás se zatím začalo pásy stádo koní, které notně polekáme. Pořád ztrácíme výšku, pořád se bouřky honí kolem nás.

V pět nás dostihne další. Není kde postavit stany, tak se jen schováme pod stromy u stezky. Sedím na kameni, batoh mezi nohama a přes sebe přehozený ground sheet jako improvizovaný přístřešek. Tentokrát to trvá půl hodiny. V šest docházíme na silnici, kde GR10 opouštíme a míříme do Lerrau. Po deseti minutách nám zastaví auto a zbývající 2 km nás sveze. Je tu milý kemp, poloprázdný, nikdo zde nemluví anglicky a tak jsem rád, že Didier vše výkomunikuje.

Vaříme si večeři na místní recepci, což je vlastně příjemná společenská místnost, kde se dá vegetit. Varují nás tu, že zítra má být ještě horší počasí a ať se ještě na hřeben nevracíme. Prý je v něm vysoký obsah železa, které působí jak magnet pro blesky. Nevím je-li to pravda, prodávám jak jsem nakoupil. No minimálně zítra dopoledne dál nejdeme. Do půl desáté se flákáme mezi ostatními co tu našli azyl a v peleších mizíme ve chvíli, kdy se nebeské kohouty znovu otevřou naplno.

26 km (celkem 150 km)

Přidat komentář