CDT návrat 4. den

V pět mě budí řádění děti o patro výš, jsou dva dny po návratu z prazdnin u dědečků a babiček v Čechách a tak mají ještě evropský čas. Posnídám s Radkou (Václav už je v práci) a povídáme si spolu o trailu. Těší se, že až děcka trochu povyrostou, taky s nimi někam vyrazí.

Po snídani začínám řešit pracovní věci. Načítám si materiály k projektu, který mi začíná v říjnu. Zpočátku jsem si liboval, jak budu mít po návratu tři neděle na přechod do “civilního” života. Ale během dne mi chodí jedna pracovní zpráva za druhou a vypadá to, že se do procesu budu muset zapojit hned druhý den po příletu. No co. Alespoň nebudu mít čas si bolestínsky stýskat.

V poledne si dám spolu s dětmi a Radkou polívku. Baví mne, jak děti plynule přechází z češtiny do angličtiny. Přitom jejich čeština je tak čistá, že by člověk ani nepoznal, že většinu života žijí tady. Jen na slovosledu se to sem tam projeví, ale s tím mám občas problémy sám.

Odpoledne se pokouším spát – čeká mne dlouhý let a brzká cesta na letiště.

V podvečer se scházím v místním pivovaru Fremont Brewing s Gábinou a Davidem, místním česko kanadským párem, které jsem tu poznal před dvěma roky. Dorazil s nimi i jejich spolubydlící Aaron.

Když jsem tu byl poprvé, tahali ze mě rozumy o PCT, na který se chystali. Dnes už ho mají za sebou. Většinu absolovovali loni a letos si doplnili Sierru, kterou museli před rokem kvůli velkému množství sněhu přeskočit. Vyprávíme si historky z trailu, shodujem se na pár společných známých, dokonce padají i některá česká jména. Náš svět je sice dlouhý tisíce mil, ale jen dvě stopy široký. I přes stoupající popularitu dálkového chození jsme pořád ještě relativně malá komunita.

Vtipný bylo, že když jsem si šel pro první pivo, kluk za barem si všiml mého trika s nápisem Pacific Crest Trail (i to jsem si včera koupil v REI – triko Appalachian Trail a Triple Crown jsem tam nechal, ty si budu muset teprve zasloužit). Hned se mne na PCT začal vyptávat. Že prý šetří, aby ho příští rok mohl absolovovat. Výsledkem bylo, že první pivo dostávám na účet podniku.

Po hodině a půl se přesouváme do jiný hospody na večeři a protože je stále o čem si povídat, ani si nevšimneme, jak se připozdilo.

David mi nabízí odvoz “domů”, cestou mi ale ještě musí ukázat místní kuriozitu, sochu jednookého trola, který číha pod mostem a svou obří rukou drtí ukořistěný Volkswagen.

Doma už všichni spí, mrzí mne, že jsem to nezvladl přijít dřív. Ráno vstávám brzy a nestihnu se tudíž rozloučit. Tak alespoň tady: Radko, Václave, díky moc!

Usínám rychle i když postel mi po čtyřech a půl měsících spaní na tvrdé zemi pořád připadá nepřirozeně měká.