CDT 130. den

Posted on

Po včerejším pozdním závěru si dovolujeme pozdější start. Vždyť dnes nás čeká o čtyři míle kratší úsek než včera. Tak nám to naplánoval ranger vydávající nám permit. Takže si dopřejeme dlouhou snídani.

Na každém kempovacím místě v Glaciers NP je několik separátních plácků pro stany a jeden určený k jídlu. Tohle místo je zároveň vybavené tyčema na věšení jidla. Místní hlodavci to dobře vědí a číhají v křoví na chvíli nepozornosti. Včera se nám u večeře u našich pytlů mihla myš, ráno jsou na stráži oprsklí čipmankové. Stačí se od svého jídla na chvíli vzdálit a už u něho šmejdí.

Vycházíme v 8:20. Cesta vede zpočátku mrtvý lesem a není moc náročná. Znova si užíváme (a pak za den ještě několikrát) houpajících se visutých lávek, které musíme přecházet vždy po jednom. Je pod mrakem, nízká viditelnost, ale tentokrát to není kouřem, ale normální oblačností.

Po necelých šesti mílích docházíme k ohromnému jezeru Saint Mary Lake. Tady se to zase zazelená. No zazelená… Už se začínají objevovat podzimní barvy. Jezero obcházíme.

Peppermint Skunk povlává na chvostě. V jedenáct děláme s Da Bearem první pauzu a Skunk nás dojde až po dvaceti minutách. Trápí ho kotník a koleno. Od teď ho stavíme do čela, abychom přizpůsobili naše tempo tomu jeho. Při čekání se koukáme do mapy a zjišťujeme, že nám ranger udal o kilometráži dnešního dne mylnou informaci. Houbele dvacetšest mil. Třicet to je. To by nikterak nevadilo, pokud bychom dnes nevyrazili o osmdesát minut později než včera. V důsledku to znamená, že pokud si budeme držet naše obvyklé tempo, půjdeme večer osmdesát minut po tmě. To není v grizzly country ten nejlepší nápad. Budeme muset zrychlit, což je zase špatná zpráva pro Peppermint Skunkův kloubový aparát.

Snad ještě nikdy jsem nepozoroval na trailu tolik čerstvého medvědího trusu. Musí jich tu být mraky. Taky je kvůli několika agresivnějším jedincům pár stezek v parku uzavřených.

Procházíme kolem série vodopádů, je to tady veliká atrakce a tak se sem sjíždí mraky turistů. Chvílemi tu je lidu jako v pražském Prokopském údolí o víkendu. Největší z vodopádů, který potkáme jsou St. Marry Falls (míle 2.963,2).

Odbočíme z turisticky atraktivní trasy a na tábořišti Reynolds Creek rychle poobědváme. Trhají se mraky, zvyšuje se viditelnost. Začínáme nastoupávat na hřeben do průsmyku Piegan Pass o 900 výškových metrů výš. V rozletu nám brání velká borůvková pole, kterým se ani přes časový press nedokážeme pořádně bránit.

Otevírá se nám okolní krajina, trail jako by nám chtěl říct, že pořád má ještě co ukázat. Při stoupání si zpívám s Frankem Sinatrou:

And now, the end is near,
and so I face the final curtain
my friend, i say it clear,
I state my case of which I’m certain…
… I planned each charted course
each carful step along the by way
And more, much more than this,
I did it my way.

Přes hřeben se přehoupneme v půl šesté a hned začneme klesat. Čas už opravdu nepříjemně tlačí, do resortu Many Glaciers, kde máme v místním kempu zamluvený plácek, to je deset mil.

Po pár desítkách metrů nás začíná fackovat vítr, a to tak, že se sotva držíme na nohou. Jdeme krokem opilých námořníků, co chvíli musíme přičapnout, aby nás to nesmetlo. Da Bearovi uletěj sluneční brýle, letí horizontálně od něj a po pár desítkách metrů mu mizí z očí. Uleví se nám, až když se po čtyřiceti minutách dostaneme mezi stromy. Pět minut si odfrknem a pak už polojdeme – poloběžíme. Už se šeří, když pět metrů od cesty ve křoví vedle nás zahlédneme mohutné zvíře. Je to jelen s ohromným parožím. Na druhé straně stezky se mu pasou mladí, mámu nikde nevidíme, ale ani nemáme čas se zastavit.

V půl deváté docházíme na asfaltku u jezera Swiftcurrent Lake, poblíž kterého se rozkládá Many Glaciers.

Posledních pár mil nás žene vidina, že stihneme otevřenou místní italskou restauraci. Dobíháme tam v devět a stíháme to. Z “italské” kuchyně mají akorát špagety s masovými kuličkami a makaróny se sýrem… Nebo pizzu. My ale stejně chceme klasickou dvojkombinaci burger a salát. Rovnou si každý objednáme dvě jídla, Servírka později přiznala, že nevěřila, že se to do nás vejde. To koukala, jak se po všem zaprášelo. A navrch borůvkový koláč, či cheese cake.

Před jedenáctou se spokojeně dopotácíme do přilehlého kempu a na plácku nám určeném si steleme. Ve veřejných kempech si většinou kvůli soukromí stavím stan, ale už je tma a ráno musím časně vstát, takže si přes značný vítr stelu pod širákem. Usínám v půl dvanácté.

48 km (celkem 4.443 km)

3 Replies to “CDT 130. den”

  1. Hej Jakube! Já to mám už řádně za sebou. Kolo zabalené v krabici a Liška umístěna na zadním sedadle v Greyhoundu. Už jen 700km kolmo z Frankfurtu do Budikova a jsem doma. Tož držím palce, ať se ti ke konci nezvrtne počasí či kotník! Dobre dojdi 😀

  2. Ahoj Kubo, věčná škoda, že to končí…Byla to s tebou kolosální radost (už při čtení knihy z PCT). Díky tobě mám o sen víc, snad si ho jednou splním. Každopádně držím palce ať to všichni ve zdraví dáte a přeju pokud možno uspokojivou aklimatizaci doma. Pozdravuj parťáky a hlavně Skunka!

Napsat komentář k Jirka Zrušit odpověď na komentář