Déšť nepřišel, ale bylo dost dusno. Spal jsem s otevřeným vchodem i moskytierou. Několikrát mne probudila kopýtka vysoké, prchající ze směru požáru. Jsme teď na samé hranici uzavřené oblasti. Od 6:40 ukrajujeme další asfaltové míle.
Doprava tu je minimální a slunce se dlouho schovává za hřeben lemující údolí, kterým silnice vine. Jde se nám docela dobře. Do sedla Flesher Pass dorážíme ve třičtvrtě na deset.
Peppermint Skunkovi se udělal nehezký nežit na zádech. Už včera večer jsem mu pomáhal se ho zbavit, ale moc to nepomohlo. Trvá na tom, že ho musím otevřit do větší hloubky. V takovýchto hygienických podmínkách se mi do toho nechce, ale nakonec si vydesinfikuji ruce i postižené místo, plamenem sterilizuji jehlu, propíchnu inkriminované místo, vymačkám z něj neuvěřitelné množství hnisu a přelepím ho sterilní náplastí. Snad jsem nezpůsobil víc škody než užitku.
Jakmile vystoupáme na hřeben, konečně naplno vidíme a cítíme známky ohně. Údolí jsou celá zalitá kouřem. Teplota vzduchu je naštěstí díky vyšší oblačnosti a kouřové cloně přijatelná, nepřesáhne 30°C.
Peppermint Skunk také zjišťuje, že dalších 15 mil není žádný zdroj vody a on už má jen litr. Já mám naštěstí ještě litry tři. Jeden mu přenechám, alespoň tím o kilo odlehčím svůj batoh.
Ze sedla Flesher Pass prudce vystoupáme na hřeben, který až doposud kopíroval naši cestu údolím. Následuje zhruba 12 mil cesty po exponovém hřebenu, jedna z dalších nebeských vycházek. I přes kouřový oblak v údolí máme hezký rozhled do všech stran. Najednou si silně uvědomuji, že tohle je jeden z těch monentů, pro které podobné cesty podstupujeme.
Těch pár chvil, kdy jsme tak blízko nebi, že máme pocit, jako bychom se ho mohli dotknout. Všechny naše všední problémy zůstaly tam někde dole v údolí, z téhle výšky jsou úplně titěrné, malicherné. A doufáme, že takové i zůstanou. Kdo tohle jednou v horách zažije, musí se už stále vracet. Zpívám si celou dobu, tančím u toho jako čtrnáctiletá puberťačka, rozhlížím se na všechny strany, na tváři mám permanetní rohlík a přeji si, aby tahle chvíle nikdy neskončila. Nebo alespoň, abych si ji pořádně zapamatoval. Nejméně rok budu z těchto vzpomínek žít. Spíš déle.
Trochu nás schladí dva starší day hikeři, kteří nám oznámí, že hoří západní část Glacier National Parku. Highline Trail, který má být naší finální etapou, je uzavřen. To není dobrá zpráva. Loni byla situace obdobná a většina lidí muselo zbývajících 200 mil dojít po silnici. Ne že bychom to nezvládli, ale byla by to škoda. Doufáme v zázrak, že trail do našeho příchodu znovu otevřou.
V 15:15 začneme prudce klesat do sedla Rogers Pass, kudy prochází Highway 200 (míle 2.722,2). Stopujeme tu asi čtvrt hodiny, nabírá nás pick up. Většinou jízdu na korbě pick upu miluju, ale tentokrát je plná stavebního materiálu, takže sedíme vysoko a kabina nás dostatečně nechrání před zdánlivým větrem. Mě to zase až tak nevadí, jsem na to zvyklý z plachetniček a z práce, z jízd na low loaderech. Ale Pepermint Skunk těch 20 mil nese docela těžce.
Když se v městě Lincoln loučíme s panem řidičem, ukáže se, že má české prarodiče.
Vydáme se k motelu Blue Sky, kde bydlí Superhip a Robin. Neviděli jsme se takhle pohromadě od coloradského Grand Lakes. Proskočíme jejich sprchou a pak jdeme do sousední hospody Bushwackers Steakhouse and Saloon na večeři. Samozřejmě dvojitou.
Čím blíž jsme Kanadě, tím víc se naše řeči stávají filosofičtější, jaký má tohle všechno smysl a jaký asi bude život po “trailovém životě”. My se Superhipem to už známe, on si tu dokonce jde pro svou triple crown (před CDT už absolovoval AT a PCT). Jeho ale utěšuje, že v říjnu vyráží na Hayduke Trail.
S Peppermint Skunkem si pak ještě jdeme vyprat prádlo do místního RV parku. Již podruhé tu mám pocit, že jsem se ocitl v nové epizodě seriálu My name is Earl – místní stálí obyvatelé zrovna za huronského smíchu soutěží v tom, kdo se dokáže hlasitěji ubzdít. Než se nám vše dopere, jdeme si dokoupit zásoby. Není to náročné. Do Kanady nám zbývají už jen tři zastávky a ta následující je necelých 60 mil vzdálená.
Po návratu na motel zjišťujeme, že se Superhip věnuje své tradiční činnosti, vyváří.
Jo, Robin se má, šlapat s profesionalním kuchařem, který v jídle nezná kompromisy. Ještě chvíli kecáme a po desáté se s Peppermint Skunkem vydáme k místnímu městskému parku, kde se může volně kempovat.
Žel je tu i dost obytňáků a při pátečním večeru tu probíhá bujará zábava. Přesto po jedenácté tvrdě usínám. Až do ranních hodin mne pravidelně budí kvílení country z nedalekého rádia.
36 km (celkem 4.038 km)
Fantastický čtení Jakube ! Tvoje úspornost se mi líbila už při popisu Camina… zvlášť útěky od “duchovna”… co vlastně děláš jako profesi? David
Snad se Jakub nebude zlobit, když na Váš dotaz zasílám tento odkaz. Jinak o tom co dělá už taky ve svých zápiscích taky psal.
https://wave.rozhlas.cz/jakub-cech-presel-jsem-pacific-crest-trail-a-bylo-pro-me-jako-pristat-na-mesici-5960539
Iveta
Jakube, plně chápu tvé pocity nahoře na hřebeni. Dovolím si citovat Chrise Townsenda z jeho knihy Out There:
„This sense of space and freedom is for me one of the great joys of the hills. I can find it on any summit but most especially on big plateaux or long ridges, places where I can stay high for hour after hour. I’ve also felt it on wide beaches, particularly remote ones such as Sandwood Bay, and there’s a hint of it in wide meadows in forests. In deserts it sometimes seems all there is. In such places nature is dominant and nature is large. Size is a key component of this feeling of space. It has to be seen spreading out all around. This is why in Britain mountain tops and ridges are the places to find it. High passes can provide it too but we don’t have many of those, unlike the High Sierra in California or the Himalaya, both places where I’ve enjoyed the vastness of the landscape without climbing summits.
As well as size I find naturalness important. The curving, flowing lines of the landscape, unbroken by human straight lines, have a beauty that speaks of space.“
…
„This sense of space, of a world unconstrained and free, matters. We need to know such places still exist, that there is still somewhere to go that is beautiful and wild and in which we can lose ourselves. Of course glens, forests, corries can all be magnificent and wonderful but they don’t, can’t, have the same feeling of space. I love them for the details of nature, for the protection they offer from storms, for the views up to the summits, but to really see them I think you need to climb high above them and look down. The regenerating woodlands of Coire Ardair are lovely and inspiring and walking through them is a pleasure but to see how extensive they are you need to be on the hills above. From the heights you can see the shape of the land too, the shape of the corries and glens, the shape of the lochs and rivers. I love watching the landscape and seeing how it is constructed, how the parts fit together.
Backpacking is the ideal way to see the world like this, as long as the world itself is big enough to embrace multi-day journeys. Carve the wild up into little pieces and that will be lost. We need space for freedom and beauty.“