Přestože jsme ve městě, vstáváme brzo a opouštíme boudu v parku. Ještě zápis do registru a v něm vidím, že bezprostředně před námi tu byl Jackrabbit a Sarah. Vyrážíme v 6:45.
Tohle je hornické město a na původní zástavbě je znát, že tu bývaly peníze. Když jsem před dvacetisedmi lety prostopovával Itálii, vždy jsem spal kus za městem, a brzo ráno, dřív než se objevili první turisté, jsem si procházel jeho centrum. Od té doby tuhle ranní městskou atmosféru miluju. Je to jako když se člověk probudí u někoho na návštěvě a prohlíží si jeho domácnost, ještě než domácí vstane. Má to v sobě určitý prvek intimity. Cítím to i tady.
Trvá nám hodinu, než se dostaneme na kraj města. Ještě se stavíme na snídani v restaurantu bratrů MacDonaldů. Místní si chtějí hodně povídat. Když se mne jeden vyptá čím se živím, hned se chlubí, že je ze slavné rodiny, že jeho příbuzní jsou Sylvester Stallone, Liza Minelli a spousta dalších. Nevím jestli čekal, že mne to ohromí, ale raděj si povídám s místními horníky. No, nevím jestli to byla výhra, jsou tu všichni dost otevřeně pro Trumpa, protože jim nasliboval záchranu hornických pracovních míst. A dobře vím, že o politice a náboženství se člověk v cizině bavit nemá.
Město opouštíme po Highway 1 a po míli a půl pokračujeme po menší Highway 48. Je to klasický roadwalk ve stále víc připalujícím slunci. Útěchou nám je, že by to měl bý poslední asfaltový úsek, který musíme na CDT absolovovat. Využívám faktu, že jsme ještě na signálu a volám si s domovem, musím už trochu začít řešit práci, která mne čeká po příjezdu. Ale to je ještě daleko, ještě máme asi 430 mil před sebou.
Děláme si jedinou pauzu ve stínu, chceme mít tenhle silniční úsek co nejdřív za sebou. Užíváme si, že takhle kousek za městem si neseme dost ovoce. To na rozpáleném asfaltu pomáhá.
V poledne u nás zastaví dvě holky s pickupem. Říkají, že v dubnu vyrazily spolu se svýma klukama na CDT. Šli ale volněji a oheň je pak přiměl skočit na kanadskou hranici a pokračovat v opačném směru. Holky už to moc nebavilo, tak si vzaly auto a dělají podporu svým klukům vozmo. Pro ostatní dělají trail magicy a občas si nějaký atraktivnější úsek projdou pěšky. Je spousta způsobů jak trail absolovovat. Každý má ten svůj. Hike your own hike. Nicméně plechovka studené coly příjde v tomhle vedru vhod a my nadšeně děkujeme.
Trochu jsme podcenili zvýšenou spotřebu vody na rozpálené silnici, tak s vděkem reagujeme na ceduli u jednoho pozemku, že si tam můžeme nějakou dobrat. Ze staršího obytného přívěsu na nás vybafne postarší chlápek, který si říká Boston, od pohledu svéráz a hned že si musíme sednout. Je vidět, že hikeři jsou pro něj příjemným rozptýlením. Vrazí nám do ruky ledovou láhev s vodou. No on je to doslova led v láhvi, takže usrkávame jen zvolna, jak ho slunce pomalu rozpouští. Boston nám hrdě ukazuje svou sbírku zbraní, zvlášť “kolt na medvědy”.
Když se tváříme pochybovačně (nahlas si pochybovat tváří tvář medvědobijce netroufneme), přiběhne s kůží medvěda, kterého prý tímhle Smith & Wessonem zastřelil. A já už vím, co je tenhle chlápek zač. Očekávaný Vašek z Prodanky!!
Když pak vidíme interier jeho přívěsu, zjišťůjeme že jej z 1/3 tvoří zámečnická dílna, kde si vyrábí vlastní munici. I tohle je Amerika…
Celkový dojem doplní ještě jeho známá, která je tu na dovolené. Nejprve nevím, je-li to žena nebo muž, sloužila 3 roky v armádě a 20 let jako deputy sheriff v Texasu. Jeho lásku ke zbraním evidentně sdílí.
Z Bostonova registru zjišťujeme, že i tady naposledy před námi byla Sarah s Jackrabbitem.
Šlapeme dál a jsme rádi, že asfalt je brzy vystřídán nezpevněným povrchem. Obědváme až ve tři, znovu kolem projedou ty dvě holky, znovu nás podarují plechovkou coly. Vezou svým chlapcům pizzu s města. Krátce po obědě oba kluky (Lardy a Tin Man) potkáme, batohy mají prázdné, holky jim všechno vezou. Jo, někdo tu jde asistovaný thru hike. Ale znova, hike your own hike.
Cesta začíná pomalu stoupat. Ne moc prudce, ale vytrvale nabíráme výšku. Pomalu začínají přibývat stromy, až nás les obklopí docela. Jsme nadšení, že dnes nevidíme ani necítime žádný kouř. Ale víme, že je to jen přestávka, stezka za Helenou stále hoří. V sedm se napojujeme na oficiální trail.
Ještě půl hodiny jdeme lesní pěšinou a na míli 2.605,1 si steleme. U večeře si uvědomím, že mne docela bolí hlava. Přes den jsem málo pil, amatérská chyba. No nic, na noc si dám jeden “vitamín I” a do rána se dohydratuju. Spát jdeme ve 20:45, vypadá to na jasnou noc, dnes si dopřávám výhled na hvězdy.
44 km (celkem 3.868 km)
Pěkný S&W 500S (Short) 🙂