Noc byla opravdu velmi teplá, když v 6:35 vycházíme, teploměr ukazuje 12°C. Jde se dobře, zdá se, že spalené území už skončilo, okolí zůstává zelené. Procházíme kolem jezera Surprise Lake.
Jenže ta krása trvá jen chvíli. Kolem osmé už je kolem zas jen mrtvý les a okolí je rozmazané “kouřovým difuzorem”. Předpověď hlásila den bez jediného mračku, slunce přesto jen chabě prosvítá skrz těžký mrak. Ale ani to nevypadá na klasickou oblačnost, tohle bude taky jen oblak dýmu způsobený lesním požárem.
V dálce na nás vykukují vršky Anaconda Range, už na nás čekají.
Vždy nám svitne na chvilku naděje, že už jsme z toho venku, okolí se zazelená, ale ne. Je to pak většinou ještě horší, ještě černější. Oheň tu musel řádit poměrně nedávno. Cesta Mordorem.
Píšu si se Sárou. Nakonec vyrážela z Chief Joseph Pass, kam z Limy přeskočila a kde se dávala dohromady. Šlape teď s Jackrabbitem, do Kanady jim zbývá dva a půl týdne, ale prý má trailu plný zuby, nikdy už nechce jít žádný další thru hike a jen se těší domů. Přemýšlím o tom. Tak taky jsem měl slabší chvilky, ale vždy jsem si vzpomněl, jak jsem po návratu z PCT každý den po trailu tesknil. Jak jsem si přál se třeba jen na den vrátit. Kamkoli. A já tu teď jsem. Třeba právě na tenhle okamžik budu vzpomínat a budu ho chtít vrátit. V tu chvíli jsem zase nadšený, že mi zbývá skoro celý měsíc té vysněné nádhery. I když třeba zrovna procházím Mordorem.
Obědváme v půl jedné u potoka vzácně obklopeného zelení. Objeví se dva SoBo, pak třetí a pak ještě jeden kluk jdoucí na sever. Najednou nás tu obědvá šest. Takovou hordu nahodně se setkavších hikerů už jsem dlouho neviděl. SoBo rychle zmizí, jsou ambiciozní, mají poloviční baťůžky než my. A po pravdě, oni spěchat musí, blížící se zima jim dává menší časové okno na absolovování celého trailu. Zůstává s námi na sever mířící Hikeoholik (57, Idaho), se kterým si ještě chvíli povídáme. Šel CDT už v roce 2014, ale před Darby si zlomil palec u nohy a nemohl dokončit. Tak si letos ten zbytek dochází.
Vítr odpoledne rozfouká mraky a začne připalovat. Zeleně konečně přibývá, až převládne zcela. A je to dobře, protože cesta kopcovatí a my se můžeme alespoň částečně schovávat pod koruny stromů. Finále dne končí velkou horskou dráhou.
Nastoupat o 280 metrů výš, spustit se o 440 metrů dolů k Pintler Creek. Vystoupat o 400 metrů výš do Pinler Pass.
Sejít o 325 metrů níž k jezeru Johnson Lake. Na chvili si sednout, pokochat se pohledem na hladinu. A znova.
Metr za metrem, serpentinu za serpentinou nastoupat o 420 metrů výš do Rainbow Pass (2.759 m.n.m.). To už jsou naše úsměvy trochu křečovité.
Ještě jednou sestoupíme o 245 metrů níž k Rainbow Lake a jsme odměnění krásným pláckem ke kempování na břehu jezera. A co by bylo spaní u jezera bez večerní koupačky. Voda je ledová, ale po většině dne stráveném mezi spálenými kmeny stromů nesmírně odvěžující.
Zjišťujeme, že tu nejsme sami, kousek od místa kde bydlíme stanuje cizí partička. A mají připravený provaz s karabinou na pověšení jídla deset metrů od našich pelechů, snad aby k nám medvědi lépe trefili. Naštěstí sami přicházejí s tím, že nemají problém jídlo pověsit jinam. Je to parta z Colorada na týdenním výletu, který zakončí návštěvou místního koncertu Pearl Jam. Tomu říkám dobrá dramaturgie.
Při kontrole mapy na zítřejší úsek zjišťujeme, že dnešní odpolední horská dráha byla jen ochutnávka toho, co nás čeká zítra. Rovinky si neužijeme, čekají nás čtyři vrcholy. Pro jistotu si už teď preventivně zatejpuju kolena.
Rychle povečeříme a s posledním světlem mizíme ve spacácích. Já si z pod svého quiltu při pohledu na rozsvěcující se hvězdy ještě jednou říkám, ne, ještě mne to neomrzelo, ještě jsem pořád rád, že tu jsem.
45 km (celkem 3.748 km)