CDT 110. den

Budíme se po šesté, ještě pomůžeme Curtisovi odtahat nějaké kusy nábytku do sklepa a v sedm už nás nakládá do auta veze 30 mil zpátky na trail.

Ušetřil nám tak spoustu času s náročným stopem. Ještě společná fotka na rozloučenou a v 7:50 můžeme začít šlapat.

Larry Boy se chvíli zdrží, že si jen stáhne kotníky ortézou. Jdeme pomalu, párkrát čekáme, ale už nás nedožene. Vlastně nás mohl i předejít, on si často volí vlastní cestičky, které ne zcela kopírují trail a pravda i my jednou minuli správnou odbočku, takže jsme šli kousek po “své” cestě. Každopádně nás mrzí, že jsme se rozdělili bez rozloučení, je velmi pravděpodobné, že už se nesetkáme.

Záhy opouštíme zelený les a dostáváme se do krajiny zdecimované požárem. Jsme tu na to zvyklí, ale dnes půjdeme tímto prostředím celý den.

To ještě podtrhuje kouřmý opar z aktuálních ohňů. Larry Boy nám ráno hlásil, že něco hoří na sever od nás. Snad budeme mít štěstí jako dosud a trail to nezasáhne. Ale velmi často je tu znát, že les už regeneruje a mezi popadanými starými stromy vyrážejí mladé.

Cesta samotná je mírná, stoupání i klesání jsou volně graduovaná. Jen teplota je brzy na 32°C. Ale mě se jde dnes blbě, nemůžu na to přijít proč. Tak ano, batoh mám narvaný jídlem. Peppermint Skunk do mne neustále hučel, že jím málo, tak toho tentokrát nesu o 1/3 víc než obvykle a je to znát, baťoh mám naducaný jako nikdy předtím. Ale připadám si jako mátoha. Měl bych být po dni a půl flákání odpočatý a mě se pletou nohy, dokonce se mi za chůze zavírají oči. Docvakne mi to až před jedenáctou. Vždyť já dneska ráno neměl kafe! Okamžitě usedám a rychle si jedno dělám, alespoň studený.

A je to tak, okamžitě poznávám rozdíl. Jako by někdo roztopil pod kotlem v parní lokomotivě, najednou se mi jde skvěle. Nasazuji ostřejší tempo a zase si to zase užívám. Ach jo, vážně jsem normální kofeinový závislák…

Dlouho odkládáme oběd. Vynechali jsme jeden vodní zdroj ležící mimo trail a tak jdeme s dvěma litry vody 19 mil. To je dost. Končím na suchu s jazykem přilepeným na patře. Ve čtyři konečně překračujeme malý potok a máme si z čeho uvařit.

Je fakt, že se do jídla musíme trochu nutit, v Montana Cafe v Darby nás za ty tři návštěvy skutečně dobře vykrmili. Ale hlava ví, že hlad zase rychle příjde a taky potřebujeme odlehčit batohy.

Šlapeme dál. Skrz řídký porost máme celkem dobrý výhled do kraje a s blížícím se večerem mizí i kouř.

Potkáváme svého prvního SoBo Evropana – Sweet Teeth (23, Norsko). Nadšeně líčí krajinu před námi, i to, kolik brození nás ještě čeká. Za poslední týden jsme si nohy nenamočili a trochu jsme doufali, že u toho už zůstane. No co, brodit se umíme.

Zastavujeme u potoka na míli 2.415,4, kolem něj je výmečně trochu zeleně, tak si tu usteleme pěkně pod stromy.

Vaříme a Peppermint Skunk se vytasí se strouhaným parmasanem, který se mu podařilo objevit v krámě. Je to naprostá chuťová bomba, při první příležitosti si ho musím také pořídit. Ke spánku se odebíráme ve 20:40, vypadá to na teplou noc.

41 km (celkem 3.703 km)