Byl jsem rozhodnutý nevstat dnes před devátou, ale ve čtvrt na osm mi příjde zpráva od Larry Boye, že doráží do města. Scházíme se v Montana Cafe. Dávám si skvělou omeletu ze čtyř vajec, která chutná jako v podniku o dvě třídy vyšším. A pak fantastické borůvkové lívance. Mít tenhle podnik doma v sousedství, tak nechodím jíst jinam. Po půlhodině doráží Peppermint Skunk. Akumulujeme tu kalorie snad 4 hodiny. Larry Boy pak jde pro zásoby, my balíme. Slíbíme si ještě jedno pivo v místním minipivovaru před odjezdem, protože i s Larry Boyem se zřejmě loučíme natrvalo, jde Butte variantu.
Dochází mi zpráva, že Man In Black musel po 3.200 km trail opustit. Rozbolela ho záda tak, že to dál nešlo. Píše mi i Blast, že on se naopak po pár dnech, kdy se musel věnovat nějakému soudnímu procesu, na trail vrátil a zrovna končí etapu ve Winds.
V půl jedné se scházíme na slíbené pivo a dostáváme okoštovat víc kousků (všechny skvělý), než se pro to své rozhodneme. Od Larry Boye se dovídáme, že u cesty do Augusty, naší předposlední plánované zastávce, je extremě těžký stop. Je tam jen slepá silnice vedoucí k trailheadu. Měníme plány s tím, že si pošleme balíky na Benchmark Ranch, který se nachází ve stejné oblasti nedaleko trailu. Ty ale musíme poslat ještě dnes, aby je stihli na ranch dopravit, je to trochu vzdálená destinace. Poněkud nám to komplikuje odjezd z města, takže nakonec dnešek vyhlásíme jako “zero day”.
Píšeme trail angelovi Curtosovi a domlouváme si nocleh. Pak nové kolečko po krámě, jídlo na pět dní a hned s ním na poštu, odeslat balíky. Zvlášť v obálce posíláme manipulační poplatek 25$. Je to trochu dost, ale na Benchmark Ranchi často nejsou přítomní a nechávají balíky na základě uvedeného ETA (předpokládaný čas příjezdu) volně k vyzvednutí v bear boxu. Mají s tím práci a navíc nám ušetří minimálně 3/4 dne cesty do Augusty a nervy s náročným stopem, takže když se to vezme kolem a kolem, tak to ve finále tak hrozný není.
Ještě jednou jdeme na jídlo do Montana Cafe. Jejich porce jsou vážně gigantické. S Larry Boyem ani nedojíme a odnášíme si zbytek v krabičkách na později. Poobědval s námi i England, který právě dorazil do města. Někdo pronese poznámku, že to do nás padá jak do černé díry. England se na to téma rozhovoří a ukáže se, že tenhle tichej kluk, kterýmu byste dali korunu a který je většinou umazanější než mi všichni dohromady (a to je co říct) je teoretický fyzik. Petrost skladby lidí na trailu mne nepřestávají překvapovat.
Ve čtyři hodiny Cafe zavírá. Čekáme, až Curtis skončí v práci, válíme se na trávě ve stínu stromů. To mi připomělo popularní vtip z trailu: “V čem je rozdíl mezi thru hikerem a bezdomovcem? V goratexu.” (V originále je “v cuben fiberu”, ale pokusil jsem se to přiblížit obecnějšímu povědomí.)
Jak se tam tak válíme, začínáme si prozpěvovat, každý svou melodii, čím blaznivější, tím lepší. Tři dospělí chlapi se chovají jako děti ve školce. Když tak poslouchám ten kakafonický trojhlas, uvědomuji si, že tentokrát bude návrat do “normálního života” obzvlášť obtížný.
V pět nám Curtis posílá svou adresu a a za 15 minut už se s ním scházíme před jeho domem. Je na něm vidět, že ho to baví. Sám je poslední 3 roky aktivní cyklista a tohle je pro něj způsob, jak být ještě více součástí komunity. Původně hostil jen cyklisty, ale poslední rok si k tomu přibral i hikery.
Kecáme do půl osmé, pak kluci sjedou s Curtisem nakoupit ingredience na večeři a všichni společně pak vaříme.
U večeře i po ní propereme své životy, službu seržanta Curtise v Evropě a v Korei, specifika řízení nákladních tahačů, i to, jak moc nám všem změnilo chození či ježdění na kole životní hodnoty. O půl desáté se odebíráme na lože.
Mám pocit, že z dnešního nicnedělání jsem unavenější, než po čtyřiceti kilometrech v kopcích. Usínám v okamžiku, kdy se hlava dotkne polštáře.
0 km (celkem 3.662 km)